Projev OB 05.03.2012

Mluvené slovo se počítá!

(Myšlenky ve sklepě)

Večer 5. března 1945, je válka. Už čtyři a půl roku.
Letecký poplach v Chemnitzu!
Vzduch nad městem naplňuje stoupání a klesání sirén.
Lidé sedí těsně namačkáni ve sklepích svých domů. Ženy se svými dětmi. Jsou tu i muži, ale není jich moc.
Šestnáctiletí až šedesátiletí musí nahradit padlé ve wehrmachtu a Volkssturmu. Miliony lidí už přišly o život, údajně za Německo.

Myšlenky žen ve sklepeních na své muže, otce a bratry bolí. Bolest kvůli zprávám o smrti, která už přišla. Nebo strach, že ji pošťák ještě může přinést.
Jsou ti muži ještě naživu? Budu za hodinu ještě naživu? Co bude s dětmi?

Myšlenky ve sklepě.

Ve vzduchu se ozývá hučení letadel. Je stále hlasitější a hlasitější. Smrt přichází s hrůzným řevem.
Ti, kdo tam sedí, to cítí, blížící se katastrofu. Někteří se modlí, jiní pláčou, mnozí mlčí. Všichni se bojí.

Někteří přemýšlejí o tom, proč k tomu všemu došlo. Proč 11933 volili nacisty.

Myšlenky ve sklepě.

V mysli se objevují obrazy každodenního života v poklidném Chemnitzu. Vyvstává touha.
Kavárny, kina, divadla, obchody, obchodní domy, koupaliště, parky a samozřejmě mnoho továren. Živé město, které mělo ve světě dobrou pověst.
Jméno Chemnitz znamenalo kvalitní výrobky. Město, saský Manchester. Obchodníci, podnikatelé, dělníci - 350 000 obyvatel Chemnitzu bylo propojeno.
Ale i toto město nyní vyrábělo pro válečnou mašinérii. Spojenci to věděli!

Myšlenky jsou rozervány prvními nárazy, které se stále více přibližují. Země se chvěje. První rána zasáhne dům na ulici. Kdy to zasáhne nás?

Myšlenky ve sklepě.

Co to bylo s tím Manchesterem? V roce 1940 se v chemnitzských novinách psalo velkým písmem: "Německá Luftwaffe má brilantní převahu - Nová fáze německé letecké války proti Anglii", zněly tučné titulky na titulní straně.
Hrdá anglická průmyslová metropole byla pohlcena krupobitím německých bomb. Tisíce mrtvých.
Manchester, Vánoce 1940.

Chemnitz, 5. března 1945: letecké miny, výbušné bomby, zápalné bomby. Rozpoutá se peklo. Lidi ovládne strach.
Je to, jako by zemětřesení roztrhalo celou zemi.
Pravděpodobně se cítí jako ve sklepeních Stalingradu v srpnu 1942, kdy němečtí piloti proměnili celé město v trosky.

Myšlenky ve sklepě.

Stalingrad, tam zemřel můj milovaný a teď možná musím zemřít i já, tady v Chemnitzu, ve sklepě domu, kde jsme kdysi šťastně žili. To jsou myšlenky některých žen. Pro některé je to poslední chvíle jejich života. Umírají v troskách svého města.

Milí obyvatelé Chemnitzu,
vážení poslanci,
dnes si připomínáme oběti bombardování Chemnitzu v letech 1944 a 1945. 5. březen posledního roku války je příležitostí k naší vzpomínce. Jen v tento den přišlo při nejtěžších útocích na Chemnitz o život přes 2000 lidí. Město ztratilo svou tvář.

Uplynulo 67 let. Od té doby žijeme v míru. Město bylo znovu vybudováno. V jeho centru už jen několik budov připomíná starý Chemnitz.
Narodily se čtyři generace. Svědků té doby ubývá.

Pro ty, kteří se narodili po roce 1945, vyvstává otázka: Jak se vypořádat se zkušenostmi, které nám svědkové předali?

Neexistuje žádná dědičná vina. Ani žádná z našich sousedních zemí nám takové břemeno neukládá.
Města Manchester a Stalingrad, nyní Volgograd, která byla zničena německými bombami, jsou již dlouho partnerskými městy Chemnitzu.
Při četných setkáních s občany těchto partnerských měst se samozřejmě hovořilo i o této smutné části naší společné historie. Nebyly však vysloveny žádné výtky. Naopak. Obdivuhodná pohostinnost, které se delegace z Chemnitz zejména ve Volgogradu dočkaly, je příkladem lidské velikosti, s níž by se měly vypořádat s těžkým historickým dědictvím. Tato vřelost je dojemná.
Obyvatelé Volgogradu nás někdy zahanbují.

• Jsou hrdí na to, že dokáží německy recitovat báseň Heinricha Heineho.
• Někteří z nich u nás studují.
• Mnozí nadšeně vyprávějí o svých zážitcích z cest do Německa.
• A starší lidé, z nichž někteří rozhodně neměli lehký život, nám, obyvatelům Chemnitz, říkají, že už odpustili těm, kteří kdysi zničili jejich město a vyhladili životy jejich příbuzných. Pokládají také květiny na německé hroby.

Vzpomínání a uctívání památky není sebemrskačství, které by se mělo omezovat na prázdné rituály. Vzpomínání a připomínání vyžaduje skutečné poznání. Znalosti, které umožňují zasadit historické události do kontextu tehdejší doby, abychom je mohli správně posoudit.
Tyto znalosti potřebujeme,

• abychom my i naše děti mohli prožít budoucnost bez válek.
• Proto dnešní vzpomínkový den, který má již dlouhou tradici jako Den míru v Chemnitzu.
• Tedy jasné ano rozvoji kultury, která není zahleděná do minulosti a umožňuje jasný pohled na naše dějiny.

Toto poznání potřebujeme, abychom zabránili jakékoli formě zneužití paměti.
Doufejme, že výzvu k pokojné vzpomínce na oběti bombardování našeho města za druhé světové války bude dnes večer následovat mnoho lidí z Chemnitzu. Přijdou se jasně ukázat: Chemnitz je naše město - nacisté zde nemají místo! Naše město je kosmopolitní a tolerantní.

Zvu vás, vyzývám vás, abyste dnes večer v 18:00 přišli do Chemnitz Neumarkt. Přiveďte své rodiny, přátele a sousedy.
Ukažme společně, že Chemnitz je naše město, kde nacisty nechceme.

Protože svou přítomnost ohlásili i další. Neonacisté, kteří se chtějí podruhé stát obětí druhé světové války.
Předstírají soucit, překrucují historii pomocí demagogie.
Zneužívají základní právo naší demokracie na svobodu názoru a shromažďování s jasným cílem demokracii zrušit.
Včera jsem se setkal s chemnitzskými troskami, současnými svědkyněmi, které zažily válku a bombardování Chemnitzu, když byly ještě mladé ženy nebo děti. Odklízely trosky. Dnes je jim přes 80 let.
Jejich poselství pro nás: Nikdy více válku! Nikdy více nacistů! Udělejte vše pro zachování míru!
Děkuji vám všem, že jste přišli.