Projev OB 07.10.2011

na slavnostní odhalení pamětního kamene mírové revoluce dne 7. října 2011.

Mluvené slovo se počítá!

Cornelia Thieme píše o 7. říjnu 1989 v Chemnitzu:
"Přišla jsem.
Na toto místo
v tuto dobu.

Bylo to domluvené.
Protože: dost je dost.

Teď stojíme tady.
Ti, kteří byli kritizováni - víte, kdo to je -.
a ti, kteří se již nechtějí účastnit.
Těsně vedle sebe.

V tichosti si povídáme,
kroužíme kolem široce otevřených očí.

Počkejte a uvidíte.

Ne každý se může dostat dovnitř.
Ti, kdo stojí venku, čekají. (...)

Neklid. Pochybnosti. Svár.
Také rezignace.
A ten vztek v žaludku."

Vážení poslanci Spolkového sněmu, Saského zemského sněmu, městské rady v Chemnitz,
Vážení starostové,
Vážení občané města Chemnitz,
Dne 7. října 1989 se z tiché, individuální a dlouho potlačované nespokojenosti vyvinulo velké, viditelné a pokojné protestní hnutí.
Nebyla to jediná osoba, ani jediné město, které bylo zodpovědné za pokojnou revoluci.
Bylo to mnoho lidí na mnoha místech.

Vyšli do ulic a požadovali změnu.
Chtěli svobodu, spolurozhodování, demokracii.
Bylo jich mnoho. A bylo jich stále více. A v tom byla jejich velká síla.

Právě zde se v našem městě zrodil impuls k překonání zastrašování a k boji za demokracii. Chceme si připomenout odvahu, kterou tito občané projevili.
Jsem rád, že vás zde mohu přivítat na slavnostním odhalení pamětního kamene.
"Viděla jsem to, co bych nikdy nepovažovala za možné, a jsem šokována," zapsala si 7. října 89 do svého deníku jedna z dobových svědkyň.

Setkává se s přáteli v Luxoru.
Čeká před divadlem. Pak se spontánně utvoří průvod lidí.
Několik stovek mužů a žen tiše pochoduje k centrální autobusové zastávce.
Počáteční napětí vystřídá strach, když demonstranti spatří policii a těžkooděnce. Jsou obklíčeni, rozehnáni a několik z nich je zatčeno.

Mnozí Karl-Marx-Städter však vidí toto: vodní děla, psy, bojové štíty proti obyvatelstvu a nízko letící vrtulník.
Jen o pár metrů dál se NDR oslavuje veřejnou slavností.

A přesto nemohou ignorovat signál, který mnozí občané v tento den vyslali. První velký veřejný protest proti socialistickým vládcům byl signálem. A je stále silnější.

V kostele svatého Jana a na dalších místech se občané vytrvale a odvážně nadále dožadují svých práv a prosazují změny.
Pokojná revoluce je úspěšná, protože následuje mnoho dalších demonstrací a diskusí.
Pro naše město je 7. říjen 1989 dnem, kdy pokojná revoluce začala. Pamětním kamenem na tomto místě si připomínáme výchozí bod.

Jde o to, abychom zde vědomě, ale jen doslova "zakopli" o historii.
Po 22 letech je tento památník pozvánkou k tomu, abychom se v našem městě znovu vydali po stopách historie a udržovali ji živou.

Pro většinu současných pamětníků je podzim roku 1989 pravděpodobně nejstrašidelnějším a nejemotivnějším podzimem, který zažili. Sejít se a mluvit o něm bylo hlavním zájmem pracovní skupiny, která se sešla, aby vytvořila pamětní kámen.
Rád bych členům pracovní skupiny upřímně poděkoval:
Hartwigu Albirovi, bývalému řediteli divadla,
čestnému občanovi Christophu Magiriovi,
umělcům Thomasi Ranftovi a Steffenu Volmerovi,
městským radním a dalším členům.

Výstava "Vzpomínky na podzim 89" nabízí také možnost popovídat si a ponořit se do historie.

Zahájena bude dnes v 15 hodin v Bürgerhaus am Wall u příležitosti slavnostního odhalení pamětního kamene.
K vidění jsou deníkové záznamy, básně a dobové dokumenty poskytnuté občany.
Na vernisáži výstavy budou současní pamětníci hovořit o svých zážitcích z doby kolem 7. října 89.
A mladí lidé, kteří pokojnou revoluci sami nezažili, budou klást otázky.

Dámy a pánové,
Pamětní kámen je věnován všem občanům, kteří byli před 22 lety politicky aktivní, stáli zde na předpolí Luxoru a pokojně demonstrovali,
kteří se účastnili dalších jednání a demonstrací,
kteří se postavili za hodnoty, jako je demokracie a svoboda, a společně umožnili převrat.

Na podzim roku 1989 dokázali lidé v NDR něco, co se po desetiletí zdálo nemyslitelné: zbořili zeď zevnitř.

Odcházím, píše Cornelia Thiemeová.
Odcházím a všichni jdou se mnou!
Vždycky za mnou.
Každý krok je olověný.
A přece: jdu.
Bez dechu.
Beze slov.
Plná strachu.
Ale jdeme!

Tleskám.
Ano, tleskání!
Rytmus nás žene vpřed.
Stále nejistě, ale spojujeme se.
To nám dodává odvahu! (...)
Zůstáváme pohromadě.
Dokázali jsme to!

Pomalu kráčíme.
Krok za krokem.
Kupředu.
Jsme tady.