Projev OB 09.11.2015

na slavnostní položení věnců a vzpomínkovou akci k 9. listopadu 2015.

Pozdrav,

Dnes si připomínáme oběti říšské pogromové noci z roku 1938.
Zde, na historickém místě kdysi hrdé a krásné chemnitzské synagogy. Ta byla 9. listopadu 1938 ve slepém hněvu vypálena poslušnými stoupenci nelidské ideologie.
Hnáni nenávistí a strachem zapálili modlitebny židovských obcí v Německu.
Židé si z nich udělali projekci svého strachu, závisti a nenávisti.

Jsem rád, že dnes v Chemnitzu opět existuje silná židovská komunita.
Obec se synagogou a od letošního roku i s vlastním rabínem.
Komunita s kořeny, které opět zasahují do našeho města. Komunita, která necítí nenávist, nechová zášť - která odpustila, aniž by zapomněla. Děkuji vám za to, milí členové židovské obce.

Jaký význam pro nás má 9. listopad? Osudný den Němců? Tak chtěli někteří lidé, kteří zapomněli na historii, nazvat 9. listopad v Německu. Osudový den. Jako by se osud německého národa naplnil teprve 9. listopadu 1938, jako by pogromová noc a všechny zločiny na lidských právech, které po ní měly následovat, byly předem dané. Jako by Němci neměli na výběr.

Ale lidé mají téměř vždy na výběr. Stejně tak Němci.
Dne 9. listopadu 1938 nemuseli způsobit jednu z největších ostud v evropských dějinách.

Nikdo je k tomu nenutil. Mohli se vzepřít a nebýt lidstvu vlkem. Nepřipojit se, nedívat se jinam, žádné násilí. Žádné koncentrační tábory. Žádná válka. Žádných 6 milionů zavražděných Židů.
Téměř deset let jsem stál na tomto místě jako pan starosta a připomínal si s vámi židovské oběti nacistické éry. A právě na tomto místě se s láskou a odpovědností obracíme na všechny Židy v Chemnitzu.

Tento projev pro mě tentokrát nebyl snadný: Neustále jsem se sám sebe ptal: mohu, měl bych, musím se zabývat současným vývojem na tomto místě?
Rozhodl jsem se, že nebudu ignorovat skutečnost, že svět byl částečně vytržen ze svých kotev. A že v roce 2015 začala masová migrace. Do Evropy, do Německa, do Chemnitzu.

Mocenské zájmy, náboženské války, zničená města, uprchlíci, kteří jsou bez domova v táborech, nejsou jen součástí večerních zpráv, ale jsou tu i nyní. Například hned naproti v jednom z prvních přijímacích center v zemi.

Jsou to lidé různých náboženství. Zejména muslimové.
Je to situace, kterou by v Německu nikdo nečekal v takové rychlosti a v takovém rozsahu.
A podle toho ta země vypadá: Co s námi bude dál? - Připravená pomoci, bezmocná, nejistá, plná strachu z otázky: Co s námi bude dál?

Jeden rabín mi kdysi řekl: "My Židé se v Německu cítíme bezpečně, když se Němcům daří dobře." To je pravda.
Německo je i v roce 2015 silnou zemí. A relativně se nám daří velmi dobře. Ale panuje obrovská nejistota ohledně toho, kolik uprchlíků Německo dokáže přijmout a zvládnout. Tuto nejistotu dobře chápu.

Demokracii se daří na základě přesvědčení a přijetí. Pokud toto klesá, důvěra se ztrácí. A to je přesně to, co v Německu nesmíme riskovat.
Proto nesmíme znevažovat nebo marginalizovat nikoho, kdo má obavy z toho, kolik lidí k nám přijde. Jsou to skutečné a upřímné obavy, které jsou na hony vzdálené ideologii neonacistů.

Kde je však hranice? Kapacita této země? Je tu jedna. Kde je hranice mezi obavami a nenávistí? Existuje. Zcela konkrétně:
Kdy se obavy mění v hysterii, demagogii a násilí:

Hesla, která se letos na podzim vykřikují a povzbuzují na shromážděních po celé zemi, fatálně připomínají hesla, která se vykřikovala a povzbuzovala v letech 1933 až 1938.
Mluví se o "3000 letech Evropy a 1000 letech Německa".
Od "1000 let Německa" není daleko ke kroku "1000 let Německé říše".

Když zde stojíme před vypálenou synagogou, stává se toto duchovní žhářství depresivním. Je třeba si položit otázku: Jak dlouho trvá, než se duševní žhářství stane skutečným žhářstvím?

Spolkový kriminální úřad hlásí od ledna do října 2015 téměř 600 trestných činů proti azylovým domům. 600 trestných činů za 10 měsíců. Budovy a kontejnery, v nichž mají být uprchlíci ubytováni, hoří téměř každý týden.

Ne, situace v roce 2015 není srovnatelná se situací na konci Výmarské republiky. Máme silnou občanskou společnost, rostoucí humanitu. Jsme odolní vůči demagogům a nenávisti. Máme svobodu tisku. Naše demokracie je mnohem hlouběji zakořeněná, než tomu bylo za Výmarské republiky. A přesto jsou v naší zemi lidé, kteří nechtějí pochopit, jak naše demokracie funguje.

První ministr vědy Svobodného státu Sasko, profesor Hans Joachim Meyer, ve své nedávno vydané knize In keiner Schublade: Erfahrungen im geteilten und vereinten Deutschland píše: "[Mnoho lidí ve východním Německu] nemá pozitivní vztah k politické debatě. Nevidí ani potřebu politického kompromisu." "Demokracie pro ně převládá, když [dosáhnou] svého".

Ostrý, ale podle mých pozorování nikoli nepřesný popis situace. A i zde máme na výběr. Volbu, jak se chceme prezentovat a konfrontovat s cizími lidmi. A ti, kteří hlasitě agitují na ulicích a náměstích a bezuzdně na sociálních sítích, ne z obavy o množství cizinců, ale z nenávisti a odmítání všeho cizího.

Necháme si od nich diktovat jejich jednoduše špatné chápání demokracie? Nebo se rozhodně postavíme za názorovou pluralitu a kulturu diskuse? Demokracie žije a roste, když má mnoho a mnoho příznivců, vykladačů a zastánců.

Dbejme na to, abychom se rozhodovali správně, protože když máte možnost volby, jen vy jste zodpovědní za její důsledky.
Výrok "nic jsme nevěděli" nikdy neplatil. A už vůbec ne dnes.