Projev OB 16.05.2007

Mluvené slovo se počítá!

Vážený pane Rotsteine, vážená paní Rotsteinová, vážení poslanci Spolkového sněmu, Saského zemského sněmu a městské rady v Chemnitz.

zemský parlament a městská rada Chemnitz,

Vážený pane okresní hejtmane

starostové města Chemnitz,

pane Arisi, zastupující představenstvo Ústřední rady Židů v Německu,

Vážený státní rabín Dr. Almekias-Siegl,

Vážený pane doktore Röchere

Vážení členové židovských obcí v Chemnitz, Drážďanech a Lipsku,

Dámy a pánové,

Udělení nejvyššího vyznamenání našeho města, čestného občanství, je velmi zvláštní slavností. Děkuji vám, že jste přijali mé pozvání na tuto slavnost.
Dnešní den je nejen mimořádně radostný, ale také mimořádně nezapomenutelný. Jsem si jist, že se zapíše do historie našeho města.

Ale nejen to. Zapíše se také do téměř 125leté historie židovské komunity v našem městě. A jako pan starosta jsem hrdý na to, že Rada města Chemnitz udělení tohoto čestného občanství jednomyslně podporuje.

Stejně jako mnoho jiných občanských práv vychází i čestné občanství z myšlenek Francouzské revoluce.
Prvními německými městy, která podobný čestný titul udělila, byly Saarbrücken, Frankfurt nad Mohanem a Brémy kolem roku 1790. V Lipsku byl tento titul poprvé udělen v roce 1832. O pouhých jedenáct let později se čestným občanem Lipska stal Žid Felix Mendelssohn Bartholdy. Stalo se tak v době, kdy se Židé v Saském království ještě nesměli usadit v Chemnitzu.

Historie čestných občanství města Chemnitz nebyla dosud sepsána. Je však patrné, že mezi čestnými občany našeho města byli od samého počátku podnikatelé, vědci a kulturní osobnosti. Rád bych jen zmínil jména továrníků Johanna von Zimmermanna (1885) a Hermanna Vogela (1911).

Až do roku 1933 doplňovali seznam čestných občanů sascí zemští ministři a místní politici. Připomeňme si dnes například, že doktor André se nemalou měrou zasloužil o to, že "hnutí za založení [židovské] obce" v Chemnitz bylo po tvrdém boji v roce 1885 korunováno úspěchem. Dr. Beck, jeho nástupce ve funkci starosty, přijal delegaci židovské obce koncem roku 1907, když byl jmenován saským ministrem kultury.

Uplynulo jen několik desetiletí od doby, kdy bylo Židům povoleno přesídlit do Chemnitz, a jejich zástupci byli vítanými a respektovanými členy občanského společenství. Byla jim přiznána občanská práva. Během krátké doby se stali součástí městské společnosti.

Na jedné straně chemnitzští Židé těžili z mohutného hospodářského vzestupu města. Na druhé straně v něm sami hráli klíčovou roli. Již na počátku 20. století působili jako kulturní a společenští mecenáši.

Na zakládacích listinách při otevření naší opery v roce 1909 a slavnostním otevření Nové radnice v roce 1911 se proto objevují i jména četných židovských občanů. Zdůrazňovali tak svou sounáležitost s rodným městem a aktivní účast na rozvoji Chemnitzu jako významného města.

Na začátku první světové války mohlo v Chemnitz díky angažovanosti městské rady a státních úřadů dočasně žít více než 1200 Židů z Lipska a Drážďan s ruským občanstvím. Při této příležitosti se v Chemnitz ubytovalo také velké množství tzv. východních Židů. Další se cítili povzbuzeni zkusit štěstí v našem městě i v následujících letech. Mezi nimi byl, pane Rotsteine, i váš otec, který se narodil ve Varšavě.

Není vyloučeno, že by si Kommerzienrat Louis Ladewig, jeden z vašich předchůdců ve funkci, zasloužil být prvním Židem, který se stal čestným občanem našeho města, a to díky svému tehdejšímu obětavému odhodlání. Tragická dopravní nehoda v roce 1921 však ukončila život tohoto muže, který byl poté téměř zapomenut.

Mělo uplynout dalších 80 let, než bylo poprvé uděleno čestné občanství našeho města muži židovského původu.
Mnozí z vás, dámy a pánové, si nepochybně stejně jako já vzpomínají na památnou slavnost 2. října 2001: na stejném místě se pocta dostala do centra pozornosti Stefana Heyma.

Vážený pane Rotsteine,
sešli jsme se tu dnes, abychom vás uctili. Váš život a Vaše celoživotní dílo jsou příkladné a přitom velmi individuální pro zhruba osm desetiletí židovského života v Chemnitzu.

Matthias Siegmund Rotstein se narodil 30. listopadu 1925 v početné židovské rodině v Chemnitz. Je skutečným synem našeho města, který se narodil do nadějné a rozporuplné doby Výmarské republiky. Polní maršál Paul von Hindenburg se právě stal novým říšským prezidentem a Německo vstoupilo do Společnosti národů. V myslích lidí docházelo k rostoucí radikalizaci zprava i zleva. Židovská náboženská obec v Chemnitzu dosáhla v té době vrcholu svého rozvoje.

Podle sčítání lidu z roku 1925 se k židovské národnosti hlásilo asi 2 800 obyvatel našeho města. Obec však nebyla ušetřena vnitřních sporů. Dlouhodobě usazení Židé z německých provincií a často velmi nábožensky založení Židé z východní a jihovýchodní Evropy byli ve vzájemném sporu. Střetávaly se dva odlišné světy.

Nicméně rabín Dr. Hugo Fuchs, který byl respektován oběma stranami, byl plný sebevědomí, když shrnul celkovou historii chemnitzských Židů těmito slovy:
"Chemnitzští Židé tak mohou s důvěrou hledět do budoucnosti. Kéž se strádání a nepřátelství nestanou nesnesitelnými! Pak bude pravděpodobně i nadále živým členem židovské komunity."

Jak dnes víme, rabínovo přání se nesplnilo. Útrapy a nepřátelství se staly nesnesitelnými. V žádném případě to však nebylo způsobeno jeho vlastními problémy.
Siegmund Rotstein to musel brzy zažít na vlastní kůži. Jeho dětství a mládí bylo zastíněno nepřátelstvím a ponižováním. Po nich mělo následovat zbavení občanských práv, pronásledování, vyhnání a nakonec ztráta jeho otce ve vyhlazovací mašinérii nacionálněsocialistického systému.

Dámy a pánové, pan Rotstein,
Dovolte mi, abych využil této příležitosti a řekl několik slov na památku vašeho otce.

Jankel Rotstein byl na začátku první světové války jako ruský občan naverbován do carské armády. Na podzim roku 1914 se stal německým válečným zajatcem. Vojenské úřady ho využívaly jako tlumočníka. Po skončení války se třicetiletý mladík nerozhodl vrátit do Varšavy. Jankel Rotstein zpočátku pokračoval v práci překladatele, která ho následně zavedla i do Chemnitzu. Zde se nakonec v prosinci 1920 usadil. Byl zbaven ruského občanství a nechtěl se rozhodnout pro polské občanství. Stal se proto osobou bez státní příslušnosti. Brzy se stal úspěšným v obchodě s galanterií.

K jeho profesnímu bohatství se brzy přidalo i bohatství osobní: v únoru 1924 se oženil s válečnou vdovou Liddy Kittelovou. Manželé se přestěhovali do domu na Alexanderstraße 1, dnešní Ludwig-Kirsch-Straße. V tomto činžovním domě se odehrával život rodiny, která se rozrostla na sedm členů.

Na konci 20. let 20. století se v Sonnenbergu, tradiční dělnické čtvrti, zvýšilo sociální napětí. Boj mezi KPD a NSDAP o politickou nadvládu se vyostřil s celosvětovou hospodářskou krizí.

Po převzetí moci národními socialisty zde docházelo zejména k brutálním politickým čistkám. Na jaře 1933 zde řádily bouře SA, které zabily řadu odpůrců režimu. Mladý Siegmund Rotstein na vlastní kůži zažil, jak byl v bezprostřední blízkosti zastřelen známý nakladatel a sociální demokrat Georg Landgraf.

Viděl, cítil a vnímal, jak se situace chemnitzských Židů stále více zhoršuje. V den jeho osmých narozenin bylo židovským podnikatelům zakázáno používat při vánočním prodeji křesťanské symboly. Od Velikonoc 1932 navštěvoval Siegmund Rotstein Lessingovu školu na Sonnenbergu. Směrnice pro školní výuku se však zásadně změnily. Do popředí se brzy dostala dědičnost, rasová nauka a populační politika.

Norimberské zákony ze září 1935 měly vážné důsledky pro soužití Židů a Nežidů. Siegmund Rotstein a jeho sourozenci se náhle stali takzvanými židovskými míšenci. Na pořadu dne byla nyní konečná tzv. rasová segregace židovských žáků od árijských. Od června 1938 byl proto nucen navštěvovat speciální židovské třídy zřízené v Chemnitz na Brühlschule. O několik měsíců později byl svědkem zatčení 343 židovských mužů, žen a dětí s polským občanstvím a jejich deportace do Polska. Najednou bylo více než 90 jeho spolužáků nezvěstných! Je těžké si představit, jaký vliv to všechno mělo na dospívajícího člověka, jak je možný vývoj v takovém duševním a morálním strádání a uzavření.

Nad rodinou Rotsteinových se vznášel Damoklův meč vyhoštění. Dne 1. srpna 1939 policejní náčelník rodině oznámil, že jako osoby bez státní příslušnosti musí do dvou měsíců opustit "říšské území". Začalo období nejistoty. Malým bytem v Alexanderstraße se šířily existenční obavy. První věci byly rozdány, zejména dětmi milované hračky! Následující měsíc vypukla druhá světová válka a rozhodnutí bylo zpočátku pozastaveno. Přesto byl otec Jankel Rotstein jako Žid s bývalým polským občanstvím, který zůstal v zemi, zatčen. Následovala internace a deportace. A štěstí, které Jankel Rotstein kdysi našel v Německu, v Chemnitzu, zcela pohaslo. Nelidské podmínky ve varšavském ghettu, kruté zimy a odloučení od milované rodiny ho vyčerpávaly.

O několik měsíců později obdržela Liddy Rotsteinová zprávu, že její manžel 13. září 1942 ve Varšavě zemřel. Nakonec to byla pravděpodobně podvýživa, která mu zabránila v dalším životě. Vážený pane Rotsteine,
shodou okolností bude za několik týdnů před domem na Sonnenbergu položen Kámen úrazu na památku Vašeho otce. Podnět k tomu, abychom nezapomněli na to, na co se nesmí zapomenout! Podnět k tomu, abychom se nepřestali ptát!
V roce 1961 začal v Jeruzalémě proces s SS-Obersturmbannführerem Adolfem Eichmannem.

Filozofka a socioložka Hannah Arendtová tento proces sledovala pro americký časopis The New Yorker a v roce 1964 vydala v Německu svou tolik diskutovanou a kontroverzní knihu Zpráva o banalitě zla.
Hannah Arendtová popisuje:

- Zločiny válečných a lidských zločinců jsou odporné, zrůdné, nepochopitelné.
- A přesto jsou pachatelé obyčejní a průměrní.

A tak stojíme před děsivými otázkami:
- Jak tenký je lak civilizace?
- Jak silná je lidskost v každém z nás?
- Kde je bariéra, která brání jednotlivci, aby nechal zlu volný průběh?

Dámy a pánové,
Vraťme se ještě jednou do roku 1938. Osudné události takzvané říšské kristalinské noci měly pro Siegmunda Rotsteina, který byl ještě nezletilý, bezprostřední následky: Když se měl koncem listopadu 1938 stát bar micva, tedy osobou vázanou zákonem či přikázáním, nemohla se oslava uskutečnit, protože synagoga na Stephanplatzu byla několik dní předtím vyhozena do povětří a zdemolována. To znamenalo, že se nemohl účastnit veřejného náboženského života, jak doufal. Krok do dospělosti byl odložen!

Situace německých Židů se nadále zhoršovala! Také jejich emigrace byla stále obtížnější. Přesto, nebo možná právě proto, nastoupil Siegmund Rotstein, nyní čtrnácti a půlletý, v dubnu 1940 na hachšaru (výcvik) v Havelbergu (Mark). Tam se připravoval na nadcházející emigraci jako zemědělský a zahradnický praktikant v táboře provozovaném Organizací pro péči o židovskou mládež. Emigrace se však stále více stávala fikcí.

Od září 1941 musel i on nosit žlutou židovskou hvězdu. Po rozpuštění Landwerku žil půl roku v Berlíně, kde směl vykonávat nekvalifikované práce na židovském hřbitově ve Weißensee a ve školce u Wannsee. Siegmund Rotstein netušil, že v lednu 1942 rozhodovalo patnáct čelných představitelů nacistického režimu o tzv. konečném řešení židovské otázky ve vile Am Grossen Wannsee, v těsné blízkosti jeho domova.

Poté, co se deportace berlínských Židů na Východ stávaly stále častějšími, se vrátil do Chemnitz.

V dubnu 1942 znovu vstoupil na saskou půdu. Po dvou letech měl opět spatřit svou matku, bratra Rolanda, sestru Bellu a sestru Zilli. Sestra Marianne byla stále v židovském pracovním táboře.

Hrozba deportace ho však brzy dostihla. Od května 1942 začaly deportace Židů také v Chemnitzu.

Sotva přijel do rodného města, byl nucen pracovat v továrně na svítidla a kovové zboží E. F. Barthel.

Jako Žid bez státní příslušnosti se také musel každý večer hlásit na policejním ředitelství na Hartmannstraße. Po roce 1943 byl jedním z Židů, kteří byli nuceni pracovat přímo pro zbrojní průmysl ve speciálně vytvořeném obranném oddělení. Zde musel stříkat nitro barvou náboje pro protitanková děla. Byla to mimořádně nezdravá práce.

Dne 14. února 1945 byl Siegmund Rotstein deportován do terezínského ghetta spolu s 56 dalšími trpícími z okresu, mezi nimiž byl i jeho teprve dvanáctiletý bratr Roland. Sestra Marianna tam byla deportována již 9. ledna 1945. Frieda Ecksteinová z Lengenfeldu v Krušných horách, která byla také součástí tohoto transportu, o svém příjezdu do Terezína po návratu domů vyprávěla: "Dne 7. února 1945 mi místní policie oznámila, že se musím 13. února v 6 hodin ráno hlásit na gestapu v Plauen v ranním vlaku na práci v Terezíně. [...] Jízdné (11,80 RM) si musel každý zaplatit sám. Jakmile byl transport sestaven, jeli [vysokou] rychlostí na nádraží pod velením a stráží. Lidé se zastavovali a dívali se na nás s lítostí, protože mnozí z nich nosili židovskou hvězdu a hned věděli, kdo jsme. Z Plauen do Chemnitz jsme byli do jisté míry ponecháni v osobním vagonu. [...] Tu noc [v Chemnitzu] jsme byli ubytováni v bývalé akademii, půda nám sloužila jako tábor a [my] jsme pomalu ochutnávali, co nás čeká. Těžký teroristický útok na Drážďany z 13. na 14. [února] nám dával naději, že se budeme muset vrátit, ale byli jsme poučeni o opaku. Dne 14. února v šest hodin ráno nás naložili do nákladních aut jako dobytek na porážku.

Cesta trvala tři dny, bez sedadel a bez jídla a pití. Pokud jel vlak, byly naše vagony připojeny k němu, jinak jsme celé hodiny stáli na mrtvé trati a [byli] vystaveni všem bombovým útokům ve vagonech pevně zamčených železnými mřížemi. Přesto nás přesto odvezli do Terezína, a když se za námi zavřela brána, věděli jsme také, že jsme odsouzeni k záhubě, pokud nepřijde pomoc z nějaké strany. Přijetí bylo tak nestoudné, zvláště pro nás ženy. Vzali nám všechny peníze i šperky, některé z nás dokonce přišly o snubní prsteny. Všichni se báli esesáků a jejich velkých psů. Některé ženy byly dokonce zbity. Viděly jsme také [...] politické vězně, které hlídali velmi mladí hulváti se samopaly a bili je."

Siegmund Rotstein přežil.
Byl nosičem uhlí v terezínském ghettu a později pracoval v demoličním a stavebním oddíle. Přežil také tyfovou epidemii, která tam vypukla.

Po osvobození Rudou armádou bylo ghetto dočasně uzavřeno do karantény. Během této komplikované doby se dobrovolně přihlásil k převozu nemocných lidí a mrtvol. Jako dvacetiletý to trpí, zažívá a přežívá a nakonec se blíží skutečné osvobození!
Dne 9. června 1945 přijíždějí tři sourozenci do svého rozbombardovaného rodného města autobusem, který do Terezína vyslala správa města Chemnitz.
Všechny tyto zážitky měly trvalý vliv na jeho vědomí a humanistický pohled na svět!

Siegmund Rotstein byl jedním z mála přeživších členů staré židovské náboženské obce, kteří se vrátili do Chemnitz.

V září 1945 byl jedním z pouhých 18 Židů v Chemnitz, kteří se odvážili začít znovu. Založili Chemnitzskou židovskou obec. Z literatury víme, že tyto obce byly často zakládány skutečně jako likvidační.

Ignaz Bubis, dlouholetý předseda Ústřední rady Židů v Německu, při loučení s druhým tisíciletím vzpomínal, že většina členů obce seděla na sbalených kufrech. A to často po dobu 20 let!

Jak a proč žít v této zemi dál? Po tom všem, co se stalo.

Také Siegmund Rotstein vážně uvažoval, zda má následovat svou sestru Marianne do USA. Rozhodl se však jinak. Zůstal v Chemnitzu. Po skončení války se Siegmund Rotstein nejprve vyučil u jednoho chemnitzského krejčího pánskému krejčovskému řemeslu. V dubnu 1948 hrdě složil tovaryšskou zkoušku.

A brzy si našel ženu svého života. V září 1950 se oženil se svou Marianne. Nyní jsou spolu již více než půl století. A každý, kdo je zná trochu lépe, má dojem, že vědí, jak jsou spolu šťastní.

Po získání několika dalších kvalifikací se Siegmund Rotstein ujal úkolů ve velkoobchodě, nejprve v družstvu a později ve státě. Po roce 1965 nastoupil na vedoucí pozice v místních obchodních domech CENTRUM. Jako Žid byl zodpovědný za bývalé židovské obchodní domy Tietz a Schocken. Zde byl vedoucím oddělení pánské konfekce a nakonec zástupcem obchodního ředitele pro prodej. V roce 1986 odešel do zaslouženého důchodu, ale pouze profesního.

Slavnostní shromáždění!
Dnes uctíváme Siegmunda Rotsteina, muže, který se s nadšením a nasazením věnoval životu židovské komunity v našem městě.

V letech 1966-2006 byl předsedou místní židovské obce, která se po zrušení židovské obce v Plauen stala domovem pro Židy z bývalého okresu Karl-Marx-Stadt. Stál tak v působivé kontinuitě se svými předchůdci v této čestné funkci. Hansi Kleinbergovi, Maxi Abelovi, Albertu Epsteinovi a Siegbertu Fechenbachovi, abychom jmenovali alespoň poválečné předsedy.

Krátké ohlédnutí za tímto dlouhým čtyřicetiletým obdobím ilustruje působivé úspěchy dnes vyznamenaného muže.
Siegmund Rotstein, který neměl žádnou politickou příslušnost, byl od roku 1959 členem představenstva židovské obce v Karl-Marx-Stadtu. O dva roky později byl zvolen do poradního sboru Svazu židovských obcí v NDR.

Po nečekaném úmrtí Hanse Kleinberga, předchozího předsedy židovské obce v Karl-Marx-Stadtu, jej představenstvo v lednu 1966 jmenovalo jeho nástupcem. Nebyl to snadný úkol! Přestože mu jeho dlouholeté zkušenosti v představenstvu dávaly za pravdu, vyžadovala tato funkce schopnosti, trpělivost, důslednost a nakonec i vytrvalost a toleranci. V té době se mu podařilo převzít dobře fungující obec, kterou jeho předchůdce zachránil před zkázou.

Když Siegmund Rotstein začal řídit osudy židovské obce, měl na starosti zájmy pouhých 22 členů. Jako předseda byl také v roce 1969 zvolen jedním ze dvou místopředsedů Svazu židovských obcí v NDR.
Zastupování židovské obce bylo jednou z přirozených povinností předsedy.

To, že se mu opakovaně dařilo vracet židovskou komunitu s její bolestnou historií do povědomí občanů tohoto města - a to i v nedávné současnosti -, bylo mnohem víc než jen rutinní práce.

Dobrovolnou práci Siegmunda Rotsteina ve funkci předsedy podporovala městská rada Karl-Marx-Stadtu. Zejména tehdejší starosta Eberhard Langer byl rozvoji židovské komunity velmi otevřený.

Jako předseda obce se Siegmund Rotstein od samého počátku angažoval ve veřejném životě. Okamžitě se ujal "veřejné role", jak toto významné postavení ve společnosti v 70. letech 20. století výstižně popsal sociolog Richard Sennett.

Jako člověk, který přežil šoa, byl také široce respektovaným svědkem současnosti, a to dodnes. Vystupoval ve školách a na farách, před spisovateli a lékaři a hovořil o zbavení práv, pronásledování a vyvražďování Židů.

Podporoval související výstavy a publikace. Bylo proto jen otázkou času, kdy bývalému vězni koncentračního tábora udělí Památník Terezín v květnu 1988 čestnou medaili.

Angažovanost Siegmunda Rotsteina při přípravě projektů v našem městě u příležitosti 50. výročí vzpomínky na pogromovou noc z 9. listopadu 1938 zůstane trvalou vzpomínkou.

Z jeho iniciativy byla na náměstí Stephanplatz vztyčena pamětní stéla Staré synagogy a na vnitřním nádvoří Technické univerzity byl vztyčen pamětní kámen deportovaným Židům z Chemnitz.

Siegmund Rotstein byl na konferenci 13. března 1988 zvolen předsedou Svazu židovských obcí v NDR. Nový a nelehký úkol, který měl být brzy završen další historickou cézurou. Dne 10. listopadu 1988 byl Siegmund Rotstein jmenován předsedou mezinárodní správní rady "Nové synagogy v Berlíně - Centrum Judaicum".

V této funkci zpočátku dohlížel na zdlouhavý proces přestavby Nové synagogy, který byl nakonec dokončen až v květnu 1995.

Politický obrat v letech 1989/90 znamenal přijetí regionálního sdružení židovských obcí v NDR do Ústřední rady Židů v Německu. V důsledku toho byl v srpnu 1990 zvolen předsedou nově vzniklého zemského svazu Sasko-Durynsko nyní 65letý Siegmund Rotstein. V této funkci byl delegován do představenstva Ústřední rady Židů v Německu. V té době se mu dostalo zvláštní podpory od předsedů Heinze Galinského a Ignaze Bubise.

V lednu 2002 Siegmund Rotstein ze zdravotních důvodů nekandidoval na znovuzvolení do funkce předsedy představenstva, ale byl nadále zastoupen ve výkonném výboru. Do letošního roku byl také zakládajícím členem Rady pro vysílání MDR.

Sjednocení Německa také znamenalo, že Židovská obec Chemnitz unikla hrozícímu osudu rozpuštění nebo se sama rozpustila. Po roce 1990 začal zpočátku nečekaný příliv židovských rodin z nástupnických států bývalého Sovětského svazu do Německa. Siegmund Rotstein od samého počátku vkládal veškerou energii do překonávání problémů spojených s integrací přistěhovalců do života obce a jejich společenskou integrací. Nebyl to snadný úkol, uvážíme-li, že židovská obec v Karl-Marx-Stadtu měla v roce 1989, tedy v roce sjednocení, dvanáct členů. Možná však myslel i na svého otce.

Společně s městem Chemnitz Siegmund Rotstein také vytrvale usiloval o výstavbu nové synagogy. V naplnění tohoto snu ho bezvýhradně a vášnivě podporoval Dr. Peter Seifert, můj předchůdce ve funkci! Také městská rada v Chemnitz se angažovala v tomto úsilí.

V květnu 2002 nadešel čas. Nová synagoga byla vysvěcena. Po téměř 65 letech měla židovská obec v Chemnitz opět synagogu. A impozantní komunitní centrum! Na začátku nového tisíciletí bylo konečně možné v našem městě, v našem regionu, opět žít židovským životem. Sám Siegmund Rotstein to považoval za vrchol svého životního díla a později v rozhovorech několikrát uvedl: ,,Všichni jsme se snažili, aby se nám podařilo vybudovat synagogu: "Židovská obec, která má nyní 600 členů, obohacuje život v našem městě. V Chemnitzu se opět rodí Židé, jaká radost, že to zde dnes můžeme říci!

Šest měsíců po vysvěcení synagogy byla vydána kniha "Židé v Chemnitz". Důležitá kniha pro naše město. Příběhy a historie Židů v Chemnitzu. I v tomto ohledu si Siegmund Rotstein zaslouží uznání za to, že od samého počátku podporoval tento jedinečný projekt židovské obce v nových spolkových zemích. Sám přispěl esejem o "kamenité cestě k novému začátku po roce 1945".

V srpnu 2003 byl panu Roststeinovi udělen Velký kříž Řádu za zásluhy Spolkové republiky Německo. Vedle tohoto vysokého vyznamenání však nelze nezmínit Mírovou cenu města Chemnitz, kterou Siegmund Rotstein obdržel v březnu 2006 za své vynikající celoživotní dílo. Tato stále ještě velmi mladá cena se uděluje za myšlenky, iniciativy a projekty, které propagují a podporují nenásilné soužití, zasazují se o základní hodnoty, jako je tolerance, demokracie a mírumilovnost, a vystupují proti xenofobii a rasismu. Všemi těmito přívlastky lze charakterizovat celoživotní dílo Siegmunda Rotsteina.
Elie Wiesel, přeživší Osvětimi a nositel Nobelovy ceny míru, jednou řekl:

"Nikdy nebojujte proti paměti. Člověk je schopen vědět, co se stalo v minulosti a čeho je schopen; je schopen nést odpovědnost."

Dámy a pánové,
městské zastupitelstvo na svém zasedání 14. března 2007 jednomyslně rozhodlo udělit Siegmundu Rotsteinovi čestné občanství za jeho velké zásluhy o zachování židovského života v Karl-Marx-Stadtu / Chemnitz a za jeho dlouholetou chvályhodnou práci pro naše město!

Vážený pane Siegmunde Rotsteine
jménem občanů města Chemnitz uděluji Vám, významnému současnému svědkovi a dlouholetému předsedovi židovské obce, čestné občanství našeho města.