Projev OB 30/09/2007

Mluvené slovo se počítá!

Vážení poslanci německého Spolkového sněmu,
vážení poslanci saského zemského sněmu,
vážený pane ministře Dr. Stange,
Vážení radní města Chemnitz,
vážení členové poroty a účastníci soutěže Marianne Brandt,
Vážení hosté,

Marianne Brandtová by se vzhledem ke své poněkud zdrženlivé osobnosti jistě neodvážila doufat, že se v předvečer jejích 114. narozenin v roce 2007 sejdou v operním domě v Chemnitz stovky hostů na soutěži Marianne Brandtové.

Jedná se již o třetí ročník soutěže a já mám radost, že vás zde mohu přivítat, milí hosté, porotci, účastníci soutěže a samozřejmě především vy - laureáti.

První soutěž Marianne Brandtové v roce 2001 se konala v době, kdy Chemnitz aktivně budoval nové centrum města. Mělo to být moderní, architektonicky inspirativní a výrazné centrum města. A to se také stalo!

S novým centrem Chemnitz se podařilo něco, co mnozí nepovažovali za možné.

Ať už architekty Jahna, Kollhoffa nebo Ingenhofena inspirovalo k vytvoření jejich staveb cokoli:
V srdci našeho centra dnes najdeme také podstatné rysy designérského přístupu Marianne Brandtové: "Poezie funkčního".

Dámy a pánové,
Chemnitz nelze výstižněji interpretovat jako město moderny. Chemnitz je totiž moderní, funkční, poctivý a přímočarý.

Soutěž Marianne Brandt v Chemnitzu tak zároveň vzdává hold dílu velké designérky a zaměřuje se na Chemnitz jako na ideální místo k tomu určené.

Město z těchto podnětů ožívá. A je zřejmé, že si město postupně uvědomuje, že se v Chemnitzu odehrává něco výjimečného, něco jedinečného, co dává tomuto městu novou identitu a stává se součástí jeho jedinečného prodejního argumentu jako města moderny.

Designérská soutěž nám připomíná část naší historie, do níž patří i dílo Marianne Brandtové.
V Chemnitzu, saské průmyslové metropoli, získala pro svou tvorbu trvalý vklad, který mohl přinejmenším v té době pocházet pouze z prosperujícího průmyslového města.

Marianne Liebe se narodila 1. října 1893 v Chemnitzu. Vyrůstala dobře chráněná v době velkého hospodářského růstu.

Město bylo plné pohybu a počet obyvatel rychle rostl. V důsledku toho vznikaly oblasti napětí uvnitř společenských vrstev i mezi nimi.
Otevřel se nový prostor pro uměleckou svobodu, který byl v Chemnitzu využíván s tvůrčí invencí a různými způsoby.
Umění a kulturní život jako celek vzkvétaly. Chemnitz se ukázal být úrodnou půdou.

Kunsthütte a divadelní spolek, k němuž patřil otec Marianne Liebeové, tvořily intelektuální centra chemnitzské buržoazie a jejího výrazného mecenášství.

Toto tvůrčí intelektuální prostředí formovalo Marianne Brandtovou po celý její život.

Dámy a pánové, milí hosté,
Láska k umění a designu ji nikdy neopustila. Neexistoval téměř žádný žánr výtvarného umění, který by jí zůstal cizí.

Její vzdělávací a životní dráha svědčí o potřebě a touze učit se umění a žít v umění. K tomu patřila v jejím dětství a mládí také hudba a literatura.

Jejím prvním krokem do světa bylo studium malířství ve Výmaru na škole profesora Flitzera a poté vstup do třídy kreslení na Akademii výtvarných umění.
Své studium prohlubovala i v dalších oborech, jako je malířství a sochařství. Společníkem v jejím uměleckém vývoji byl norský malíř Erik Brandt. Její manželství s ním však trvalo jen několik let.

Marianne Brandtová měla svou první výstavu v renomované Gerstenbergerově galerii v Chemnitzu, kde vystavovala svá figurální díla, která byla inspirována expresionismem. Marianne Brandtové si někdo všiml!

Následovalo několik zahraničních pobytů v Evropě, které jí otevřely nejen další země, ale také nové světy umění.

Studovala na Bauhausu ve Výmaru a později v Dessau.
Zde začala nejtvořivější etapa jejího života. Rozpoznala svůj talent pro navrhování předmětů denní potřeby a tomu nyní věnovala veškerou svou tvůrčí energii.

Umělecká tvorba ji zcela pohltila.
Za to vděčila především Walteru Gropiovi, jehož názory nejen přejímala, ale pro které byla nadšená.

Propojení řemesla, umění a techniky se stalo vůdčím principem její práce. Gropius považoval Marianne Brandtovou za dobrou studentku.

Nástroje pro svou práci v oblasti formálního designu získala například od Josefa Alberse, Wassilyho Kandinského a Paula Kleea.

Ve svém dopise mladé generaci přikládala velký význam svému přechodu do kovodílny.
Je v něm cítit její velký respekt k řemeslné zručnosti a z ní plynoucím úžasným možnostem designu.

Zároveň však velmi jasně a pevně vyjádřila, že ona sama vidí svůj úkol designérky v tom, že "...má tyto věci navrhovat tak, aby mohly splňovat všechny praktické a estetické požadavky s úsporou práce, a to i v sériové výrobě, a přitom byly mnohem levnější než jakákoli individuální výroba." (s. 5).

Svým myšlením orientovaným na Bauhaus se jí podařilo již jako mladé ženě stanovit evropské standardy.

Posunula se na uměleckou úroveň, která se stala pracovní platformou i pro další evropské designéry.

Vynikajícím příkladem je finský designér a architekt Alvar Aalto. Jeho díla najdeme po celé Evropě a samozřejmě především ve Skandinávii.

I po mnoha desetiletích se předměty denní potřeby, jako je houpací křeslo s područkami, které Aalto vyvinul v letech 1930/31, staly nedílnou součástí našeho každodenního života.

Brandt a Aalto byli téměř vrstevníci stejného věku. Pracovali na různých místech, ale podobným způsobem. Oba byli spojeni s Bauhausem.

Zajímavá jsou například produktová řešení Aaltova vozíku na čaj a Brandtova čajového servisu. Ukazuje to, jak moc byla Evropa v té době prodchnuta myšlenkou modernosti a poetikou funkčnosti.

Dámy a pánové, milí hosté,
Marianne Brandtová vždy hledala výzvy a úspěch. S praktickými zkušenostmi, které získala jako zaměstnankyně Waltera Gropia v berlínské designérské kanceláři, převzala vedení oddělení designu pro umělecké řemeslo v továrně na kovové zboží Ruppelwerke v Gotě.

Konečně mohla realizovat své umělecké designové vize v praxi a v sériové výrobě. S velkým úspěchem revidovala celý sortiment výrobků.

Držáky na skříně, svícny, stojánky na ubrousky a dopisy, svícny, konve a další předměty denní potřeby svědčí o energii a vynalézavosti Marianne Brandtové.

Období Gothy mělo být také tvůrčím vrcholem její tvorby.

Její úspěch však neměl dlouhého trvání. Světová hospodářská krize uvrhla miliony lidí do bídy. O práci přišla i Marianne Brandtová.

Po hospodářské krizi následovala umělecká noc fašismu. Takzvaný "Gleichschaltung", jemuž byly umění a kultura v nacistickém Německu rovněž podrobeny, neponechal myšlenkám Bauhausu a modernismu žádný prostor.

Marianne Brandtová projevila občanskou odvahu.

Odmítla se nechat kooptovat a odmítla se stát členkou Reichskunstkammer. To znamenalo izolaci a to, že ji veřejnost přestala uznávat.
Pro Marianne Brandtovou to bylo těžké období, jak umělecky, tak soukromě.

Žila opět v ústraní v Chemnitzu a po smrti svého otce v roce 1936 se věnovala malbě a fotografii.
Ve skromné míře se účastnila výstav v Městských uměleckých sbírkách v Chemnitz a navrhovala tapiserie, tapety a šperky.

Přes všechny potíže přežila zničení domu svých rodičů na Kaßbergu v březnu 1945: Konec války dodal Marianne Brandtové novou odvahu.

Již v listopadu 1945 se konala výstava chemnitzských umělců, které se zúčastnila.

Za aktivní účasti Karla Schmidta-Rottluffa následovaly další výstavy, které Marianne Brandtové pomohly znovu se zviditelnit a v té době i získat uznání veřejnosti.

V nově vzniklé NDR byla oživena myšlenka Bauhausu. Pro Marianne Brandtovou se zpočátku naskytlo mnoho příležitostí, jak znovu rozvíjet své myšlenky, znalosti a dovednosti.

V letech 1949-1951 vyučovala jako lektorka na Hochschule für Werkkunst, která se později stala Hochschule für Bildende Künste Dresden. Poté až do roku 1954 úspěšně působila na Institutu průmyslového designu v Berlíně.

Svými návrhy různých předmětů denní potřeby se doporučovala i pro mezinárodní prezentace. Byla pověřena uměleckým dohledem nad výstavou "Německé užité umění v NDR", která byla od října 1953 do března 1954 k vidění v Pekingu a Šanghaji.

Setkání s odlišnou kulturou, spojené s mnoha zážitky a inspiracemi, zanechalo v umělkyni trvalý dojem. Tyto čínské dojmy se odrazily i v její pozdější tvorbě.

Marianne Brandtová opustila Chemnitz v roce 1949 a v roce 1954 se vrátila do Karl-Marx-Stadtu. Předepsaná změna názvu jejího rodného města také naznačovala, kam vývoj v NDR směřuje.

V polovině padesátých let nahradil koncepci Bauhausu formalismus, který vzešel ze stalinské éry.

Ta již nebyla žádaná jako designérka formy. Hranice toho, co bylo v NDR umělecky žádoucí a ekonomicky možné, byly zřejmě příliš úzké.

Marianne Brandtová opět žila v ústraní v domě svých rodičů. Malba, grafika a drobná plastika určovaly náplň jejího raného života.
V Karl-Marx-Stadtu se umělkyni a designérce evropského formátu nedostalo takového veřejného uznání, jaké by si zasloužila.

Byla velmi tichá. Zemřela 18. června 1983 v Kirchbergu u Zwickau. Marianne Brandtová byla uložena k poslednímu odpočinku na Nikolajském hřbitově ve městě, kde se narodila.

Mezi smrtí Marianne Brandtové a výběrem vítězů první stejnojmenné soutěže uplynulo 18 let.

K tomu, aby se Marianne Brandtová opět dostala do povědomí veřejnosti, bylo zapotřebí zásadního převratu v dějinách státu a města.

Německo se sjednotilo. Karl-Marx-Stadt se z vůle občanů stal opět Chemnitz.

Dnes je Chemnitz na Marianne Brandtovou hrdý. Její jméno nese ulice na Kaßbergu. Tato pocta odpovídá duchu soutěže o návrh, kterou zaštiťuje umělecké sdružení Villa Arte e.V. a Saské průmyslové muzeum.

Téma "Poezie funkčního" krásně vystihuje životní dílo, spojení estetiky a funkčnosti, velké umělkyně Bauhausu.
Výzva k účasti na 3. ročníku soutěže Marianne Brandtové v říjnu 2006 se setkala s působivým ohlasem.
Porotci ze tří zemí, kterým předsedala paní Wiebke Loeperová z Berlína, vybrali vítěze v kategoriích produktový design, fotografie a design řídicího centra.

Výběr byl obtížný. O atraktivitě a vysokém postavení soutěže mezi mladými evropskými umělci svědčí 273 přihlášek, z toho 63 ze zahraničí.

Dámy a pánové,
Vážení účastníci soutěže Marianne Brandt, dnešní slavnostní předávání cen je velkým dnem na památku Marianne Brandt a tím i pro město Chemnitz. Srdečně děkuji všem osobnostem, institucím a sponzorům, kteří umožnili uspořádat 3. ročník soutěže Marianne Brandt.

Rád bych poděkoval všem přihlašovatelům za to, že soutěž ožila v duchu této velké dcery našeho města. Díky nim je život a umění v Chemnitzu bohatší.