Chemnitz současní svědci: Karlheinz Reimann
14. února byl můj dům z dětství, Beethovenstraße 46, jako jediný v okolí zasažen výbušninou a z velké části zničen. Naštěstí tam ten večer nikdo z nás nebyl. Obyvatelé, kteří byli během útoku v protiatomovém krytu, také všichni přežili.
Dodnes si pamatuji na útok v poledne 5. března, kdy mě matka vzala na návštěvu ke své sestře do Zeisigwaldu. Bydlela v "Porfyrově domě" vedle vchodu do lomů, který je dnes památkově chráněný a který nechal postavit majitel lomu Otto v roce 1869. Ve skupině lidí, včetně několika pravděpodobně zastřelených Američanů pod ochranou (pro mě jako dítě obzvlášť vzrušující!), jsme všichni hledali úkryt pod cihlovými oblouky u vchodu do lomů, takzvanými "Ďáblovými mosty" - jaká to strašná chyba! Kdyby bomby spadly i jen kousek od nás a otřásly zemí, pravděpodobně by nás rozdrtily trosky hroutících se oblouků.
Toho večera jsme se z přednádraží vraceli autobusem KVG (městská hromadná doprava) zpět do Kleinolbersdorfu. Byla už úplná tma a řidič autobusu viděl určitě jen málo, protože světlomety musel mít až na úzkou štěrbinu zakryté. Na Zschopauer Straße před "Neue Schänken" musel autobus odbočit přes Cervantesstraße do Adelsbergu, protože Zschopauer Straße byla zasypaná. Červená cihlová budova strojírny - nyní čerpací stanice - ležela v troskách přes celou ulici od poledního útoku. Autobus se vrátil na Zschopauer Straße přes Hermersdorfer Straße, aby projel kolem restaurace "Erholung" do Kleinolbersdorfu. Tato silnice byla tehdy ještě velmi úzká. Před sídlištěm Gartenstadt se k autobusu přiblížil nákladní vůz rovněž s maskovanými světly. Nebylo možné se předjet a oba řidiči dlouho diskutovali o tom, kdo má jet zpátky. Maminka rozhodla, že bychom měli vystoupit a jít domů pěšky. Ještě jsme ani nebyli doma, když se nad Chemnitzem rozzářila obloha - všude nad centrem města byly "vánoční stromky"! Spěchali jsme do našeho sklepa a až do půlnoci jsme zpovzdálí sledovali, jak se Chemnitz v krupobití bomb rozpadá na trosky.
Jedna z mých vzpomínek na dětství v Kleinolbersdorfu je, že po hodinách bombardování a strachu v našem sklepě běžela maminka té noci se mnou za ruku na Zschopauer Straße, aby se podívala dolů na naše město. I za hranicemi rudě zářícího města Chemnitz byl vzduch jako na jaře a čerstvě napadaný sníh byl všude pokryt vločkami sazí a ohořelého papíru. Mnoho lidí, často se zčernalými tvářemi a zápachem spáleniny na oblečení, kteří ve městě přišli o všechno a byli rádi, že ještě žijí, přicházelo za svítání do okolních vesnic, aby si hledali místo, kde by mohli zůstat několik dní nebo týdnů. Moje matka se také ujala vybombardovaného páru, který k nám dorazil na konci noci 6. března s několika zachráněnými věcmi na ručním vozíku a zůstal u nás čtrnáct dní. Dva dny po útoku nebyly všechny požáry v Chemnitzu uhašeny. Vzpomínky na zážitky z dětství za války mě přiměly k tomu, abych nálety na Chemnitz prozkoumal a sepsal je pro budoucí generace v naději, že se pro ně taková tragédie už nikdy nebude opakovat.
Zde současný svědek prožil svůj příběh:
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.