Sportovci z Chemnitzu na paralympiádě

Jürgen Müller & Sascha Timaeus

Oba trenéři Jürgen Müller a Sascha Timaeus budou paralympijské hry bedlivě sledovat. Jejich svěřenec Oliver Hörauf se s německým národním týmem kvalifikoval na sportovní akci v Riu de Janeiru. Pokud Hörauf necestuje s národním týmem, je součástí tréninkové skupiny vedené Müllerem a Timaeusem ve sportovní hale Centra podpory zraku ve Flemmingstraße. Přestože hráči při hře goalball nic nevidí, obratně chytají míč před brankou vleže. Hovořili jsme s oběma trenéry brankářského týmu z Chemnitz.

Goalball je pro mnoho lidí neznámý sport. Jak hra probíhá?
Sascha Timaeus: Hraje se ve třech proti třem. Hráči brání branku, která je devět metrů široká a 1,3 metru vysoká. Míč se musí kutálet. Existuje mnoho dalších pravidel. Například útok může trvat pouze deset sekund. Míč obsahuje také malý zvonek, aby ho hráči slyšeli.
Jürgen Müller: Míč váží 1,25 kilogramu, je velký jako basketbalový míč a je vyroben z tvrdé gumy. Oliver s ním například hází rychlostí 80 km/h. Takže je to určitě velmi tvrdý a někdy bolestivý sport.

Všichni hráči nosí tmavé brýle. Je to možné bez nich?
Sascha Timaeus: Ne. Všichni musí mít stejné podmínky. Jedině tak je to spravedlivé. Nezáleží na tom, jestli je hráč slepý, nebo ne. Před soutěží se jim také zalepí oči, takže dostanou jakousi náplast. Když jsem tu v roce 2010 začínal, sám jsem si poprvé vyzkoušel tmavé brýle. Byla to zvláštní zkušenost, která mi jako trenérovi umožnila mnohem lépe se vcítit do hráčů. Pro mě je to skvělý sport, který si rád zahraji i sám jako vidící člověk, samozřejmě s tmavými brýlemi.

Existuje nějaká podobnost mezi goalballem a fotbalem pro nevidomé, který možná zná více lidí?
Jürgen Müller: Fotbal pro nevidomé se vlastně praktikuje teprve od roku 2006. Naproti tomu goalball je paralympijským sportem od roku 1976 a je velmi oblíbeným míčovým sportem pro lidi se zrakovým postižením. To si však uvědomuje příliš málo lidí.
Sascha Timaeus : Na rozdíl od fotbalu nevidomých nemá goalball žádný ekvivalent pro osoby bez postižení. Tento sport je zcela nezávislý, a proto mě tak fascinuje. Pro nevidomé lidi je to velmi samozřejmý sport, který se snadno dělá. Je v něm velmi málo fyzického kontaktu a nepotřebujete tolik orientačních bodů.

Točivým pohybem připomínajícím hod diskem nechává hráč míč kutálet po hrací ploše. Odrazí se jako bowlingová koule plnou silou proti horní části těla soupeře, který leží před brankou a má nataženou ruku. Trenéři jsou velmi potichu. "Bylo to tam?" ptá se tým úzkostlivě. "Ne, mám to," odpoví hráč, který drží v ruce modrý míč a skenuje své postavení pro protiútok od vlastní branky. "My trenéři a náhradníci, ale i diváci, nesmíme nic říkat, pokud se hra nepřeruší, a to se stává často," vysvětluje Timaeus. Hráči se rychle znovu zorientovali a netrpělivě čekají na další zvuky. "Před zápasem jsem vyznačil čáry pancéřovou páskou a boulí. Hráči tak označení cítí a snáze najdou své místo na hřišti," vysvětluje Timaeus, který pracuje na plný úvazek jako učitel na základní škole a tréninky vede dobrovolně.

Tým se letos stal německým mistrem. Jaký byl recept na úspěch?
Jürgen Müller: " Jednoduše jsme Marburg, tehdejší německé mistry, přitlačili ke zdi. To bych nečekal. Sascha to dokázal. (smích) Porazili jsme také Rostock, který má tři hráče národního týmu. Z mého pohledu to bylo dáno velkou vůlí jednotlivých hráčů, kteří podali špičkový výkon. Byla to pro nás velká satisfakce.

Jsou takové turnaje srovnatelné se soutěžemi pro vidící hráče, respektive jaká je tam atmosféra?
Sascha Timaeus: Bohužel je tam vždy velmi málo diváků. Když člověk vidí hru, může si myslet, že je pomalá. Ale je to opravdu velký úspěch, když se při této hře můžete soustředit pouze na svůj sluch. Trénujeme každé úterý od 17 do 19 hodin a rádi umožníme každému zájemci se podívat.
Jürgen Müller : Soutěže s bundesligovými a pohárovými zápasy se v posledních letech hodně rozrostly. Dříve se hrálo německé mistrovství v jeden den a to bylo vše. Když jste měli špatný den, tak vás v tom roce už žádná soutěž nečekala. Mezitím je v soutěžích větší účast. Někdy měly titul mezi sebou týmy jako Mnichov, Marburg a Königs-Wusterhausen. Nyní se o titul může ucházet více než pět týmů. Jedním z nich je i tým z Chemnitzu, který v letošní sezóně získal titul německého mistra poprvé po 25 letech.

Nyní přichází další vrchol, paralympiáda. Jak se Oliver Hörauf kvalifikoval do národního týmu?
Sascha Timaeus: Olivera znám od roku 2012. Hned na začátku jeho tréninkového období jsme jeli na skautskou akci pro mládežnický národní tým, který chtěl zjistit, kteří mladíci mají potenciál. Udělal tam dobrý dojem. V roce 2013 jsme spolu jeli na mistrovství světa mládeže do Ameriky a v roce 2015 se stal dorosteneckým mistrem světa. Je jasné, že mužský národní tým má o takové talenty zájem. S ním v týmu obsadili na Světových hrách v Koreji pěkné páté místo a kvalifikovali se na hry v Riu de Janeiru. Je to poprvé po dvanácti letech, co se Německo zúčastnilo paralympiády v goalballu.

Jak jste se dostal k trénování brankářského týmu?
Jürgen Müller: V odborném vzdělávacím centru pracuji už čtyřicet let. Dříve jsem pro učně organizoval atletiku a rollerball. A do této trenérské role jsem zde dorostl. Je to prostě dobrá změna oproti mé jiné práci. A hráči jsou za to, co tu děláme, opravdu vděční.
Sascha Timaeus : V roce 2010 jsem byl na stáži a pozoroval jsem goalball. Tento sport mě velmi zaujal a uvědomil jsem si, že bych se zde mohl zapojit. Je to velká zábava, super sport a skvělá rovnováha.

Jürgen Müller má na starosti mnoho organizačních úkolů. Na otázku, proč se mu také říká "lišák", podotýká: "Možná je to kvůli mému věku a praktickým životním zkušenostem." Toto rčení vymyslel bundesligový hlasatel, prozrazuje Sascha Timaeus. "Jürgen je dobrá duše, která je vždycky u všeho a hodně toho organizuje." Starý mazák, ehm lišák, má však pro svého mladého kolegu také mnoho slov chvály: "Zatímco my jsme dřív dělali hodně podle citu a dusili se ve vlastní šťávě, Sascha se tréninkovými metodami zabývá velmi profesionálně."

Kdo všechno k vám chodí?
Jürgen Müller: Mohou to být začátečníci, kterým je teprve 14 let, až po padesátníky, kteří chtějí hrát ambiciózně národní ligu, ale zároveň se chtějí zúčastnit pro radost ze sportu. Oblíbená sportovní skupina je především o cvičení a společenském setkávání. Pro tuto skupinu je také určen Saský pohár a Východoněmecký pohár (pozn. redakce: ten se koná 8. října od 9 hodin ve sportovní hale na Flemmingstraße), kterého se účastníme se dvěma týmy. Samozřejmě jsme hrdí na tým, který podává dostatečně dobré výkony na to, aby se dostal do Bundesligy.

Cítí se hráči také jako vyslanci města, jak tomu často u sportovců bývá?
Sascha Timaeus: To je u nás poměrně obtížné, protože mnozí z nich pocházejí z velmi odlišných míst. Od Lužice, přes Krušné hory až po Durynsko. Někteří z nich mají mezinárodní zázemí. Ale samozřejmě se tu cítí jako doma, protože máme dobrý kolektiv a tréninky jsou zábavné. Jako tým patříme k BFV Ascota. A cítíme se velmi spjati s SFZ-Förderzentrum - Berufbildungswerk, protože zde v této sportovní hale máme dobré tréninkové podmínky a jsme také finančně podporováni a při turnajích i vybavením vozidel.

Jak přirozené je téma zdravotního postižení, zejména slepoty, v Chemnitzu?
Jürgen Müller: Bývalé rehabilitační centrum a současné centrum podpory SFZ jsou ve městě zakotveny již dlouho. V menším městě by nevidomý člověk možná vzbudil pozornost. Tady je to zcela normální. Mnoho zrakově postižených chce po absolvování výcviku zůstat ve městě. Jen v našem týmu máme několik hráčů z jiných spolkových zemí, kteří se stali obyvateli Chemnitzu.

Musíte obyvatele Chemnitzu nějak povzbuzovat?
Sascha Timaeus: Chemnitz je stále šedou myší mezi velkými městy. Ale pro mě je to tady ideální. Líbí se mi velikost města. Na kole se dostanu, kam chci.
Jürgen Müller : Zdejší poloha je ideální pro milovníky pěší turistiky. Ale také miluji koupání. Je tu méně možností. Dobře. Nicméně centrum města se za posledních 20 let velmi pozitivně rozvíjí. Z toho můžeme mít radost. Zejména vánoční trh je nejkrásnější široko daleko. A když nás navštíví zahraniční přátelé, jezdíme trabanty před Karl-Marx-Kopf. Kde jinde se to dá dělat?