Fritz50: Dětství a mládí v oblasti Fritze Heckerta

Když jsem se ve čtyřech letech přestěhovala do čtvrti Fritz-Heckert, dostala jsem místo v dětské kombinaci ve vnitřním dvoře Albert-Köhler-Straße, v budově, která vypadala, jako by se skládala ze čtyř obrovských barevných stavebnic.

Po společné snídani jsme celé dopoledne stříhali, skládali, malovali, razítkovali, lepili, navlékali, lepili, skládali, stavěli, tkali a zpívali. Paní učitelka nás vždycky nabádala, abychom pracovali rychle a udržovali pracovní plochu uklizenou... Po spánku jsme si šli hrát ven. Byly tam lavičky, pískoviště, maličké prolézačky a kamenné schůdky se zábradlím. Bylo vysázeno několik stromů, ale ty byly ještě příliš malé na to, aby poskytovaly nějaký stín. Podél cestiček se skromně snažily růst roztroušené sazenice keřů, ale nebyly dost husté ani na to, aby se v nich dalo schovat velikonoční vajíčko. Květiny, trávníky nebo dokonce louky tu nikde nebyly. Byl to spíš venkovní výběh než zahrada, a přesto jsme si tam hráli, dokud si nás rodiče kolem páté odpoledne postupně nevyzvedli.

Bylo to úplně jiné než to, co jsem znala předtím. Všude tolik dětí, tak velká okna. Ale netrvalo dlouho a zabydlel jsem se, protože jsem byl rychlý a šikovný a paní učitelka ve školce mě často chválila a říkala věci jako např: "Podívejte se, děti, jak krásně Manuela vystřihla a namalovala tuhle houbu! Odvedly jste opravdu skvělou práci!" Takovými komentáři jsem se mohla dlouho živit. Do školky jsem chodila ráda a byla jsem neuvěřitelně pyšná na všechny výtvory a obrázky, které jsem nosila domů a postupně je předkládala rodičům k pochvale.

Na mém kornoutu byly pohádkové postavy. Měla jsem na sobě červené kostkované šaty, bílou halenku s odpovídajícími háčkovanými podkolenkami a bílý vinylový pásek. Poprvé jsem se hrdě pochlubila novou červenožlutou brašnou z umělé kůže na zádech. Hned první den jsme se ji naučili balit.

Poslušně, napjatě a plni úcty jsme seděli v řadách lavic a pečlivě plnili každý pokyn. Všichni jsme byli umyti, učesáni a oblečeni a opakovaně nám bylo jako v modlitebním kolečku připomínáno, jak důležitý bude náš podíl na růstu a rozvoji socialistické společnosti a že od té chvíle musíme dokázat, že jsme toho hodni, neúnavně se učit, ptát a bádat.

Panebože! Některým chlapcům ve třídě už začínalo těžknout pod víčky. Nejspíš si právě uvědomili, do čeho se dostali kvůli troše cukru v hloupém kartonovém sáčku. Seděli klidně a "dělali mužíčky", když byli osloveni, byli obslouženi. Většina dívek seděla vzpřímeně v lavicích se zkříženými předloktími a pozorně naslouchala naší třídní učitelce s rozzářenými tvářemi. Její sebejisté a přísné chování bylo výsledkem desítek let učitelského povolání. Zažila snad všechno a věděla, jak každou situaci řešit laskavě a důstojně. Měla jsem ji moc ráda.

Každý rok 1. června, na Den dětí, jsme se vydali do Küchwaldu na velkou "indiánskou slavnost". Přírodu milující, úctyhodní a úctu vzbuzující domorodci ze Severní Ameriky působili nesmírně fascinujícím dojmem. V naší části světa existovala věrná základna fanoušků, a to i mezi dospělými, kteří s dětskou radostí nosili kožené vesty a kovbojské klobouky a dodávali našemu festivalu profesionální kulisu. Možná to bylo blízkostí Karla Maye, tvůrce mnoha románů z Divokého západu, který se narodil v Hohensteinu-Ernstthalu, možná exotický námět vzbuzoval nadšení i proto, že život občana NDR někdy připomínal život v rezervaci.

V každém případě jsme se my děti zcela nesocialisticky halily do vlněných sukní a hnědých vestiček s třásněmi. Tahali jsme dřevo a stavěli malé přístřešky, stáje a týpí pomocí pletení a provázků. Děvčata u nich seděla, hlídala studené ohniště, připravovala chutná jídla ze šišek a bukvic na kůře stromů a kolébala panenky zabalené v umělé kůži. Chlapci se s řevem proháněli podrostem, honili zvěř nebo jeden druhého, chytali, dávali si roubíky a svazovali je, osvobozovali se a stříleli po sobě z plastových pistolí.

Osm hodin uteklo jako voda, a když jsem se v podvečer vrátil k rodičům, vyzbrojený nejrůznějším dřevěným nářadím, špinavý a rozcuchaný, měl jsem upřímně pocit, že jsem se vrátil domů z dlouhé cesty.