Chemnitz současní svědci: Renate Aris

Vždycky měla trochu štěstí

Pogromová noc 9. listopadu 1938, kdy byly v Německu zapáleny synagogy, vyrabovány židovské obchody a soukromé domy a mnoho Židů bylo zatčeno, byla zlomovým okamžikem v životě tříleté Renate. "Tehdy byli Židé propuštěni na svobodu jako lovná zvěř."

Pronikavá zkušenost, na kterou měly navázat další. Renate Arisová je jednou z posledních lidí v Sasku, kteří přežili holocaust. Více než dvacet členů její rodiny zahynulo v koncentračních táborech nebo na pochodech smrti. Někteří jsou nezvěstní.

O svém životě vypráví různým skupinám ze všech částí společnosti - od církevních sborů až po univerzity - a jen mladých lidí z více než 500 škol si ji vyslechli. "Je to velmi důležité. Ve všech částech společnosti, od mladých školáků až po profesory, je nedostatek znalostí o národním socialismu a holocaustu děsivý."

"Tak to se netrefili."

Renate Arisová se narodila v Drážďanech v srpnu 1935, ve stejný den jako Honecker, říká a rošťácky se usmívá. Vyrůstala v Briesnitz v atmosféře šikany, která vyvrcholila nepřátelstvím. "Neměli jsme dětství - kvůli všem těm pogromům." Židé už byli zbaveni občanství. Následoval jeden zákaz za druhým a lidé židovského vyznání byli postupně vytlačováni z veřejného života: nesměli chodit do divadla, kina, dokonce ani sedět na lavičce v parku. "Vždycky se našlo něco jiného," říká Renate Arisová. Dokonce se museli vzdát i jízdních kol. "To bylo pro nás děti těžké. Nesměli jsme nic dělat. A co bylo nejhorší: od roku 1941 jsme už nesměli chodit do školy." V té době se už v Praze nedalo chodit do školy.

Následovaly zákazy povolání a nošení žluté hvězdy od roku 1941, kdy byl její otec nuceně nasazen na nucené práce. "Okolnosti byly hrozné," vzpomíná Renate Arisová na svého permanentně unaveného otce. Její matka však pracovala v zelinářství, takže rodina měla o pár kapustiček víc. Přídělové lístky byly dlouho novou měnou, ale s razítkem "Žid" jsou prakticky bezcenné. Navíc obchody už nesměly Židům prodávat.

Renate Arisová však nezahořkla. "Šťastná okolnost" nebo "Měli jsme štěstí", říká často. Například když vypráví, jak při náletu z malé výšky utekla s ostatními dětmi do domu - ilegálně si s nimi hrála - a potkala tam staršího muže. "Pořád ho vidím před sebou, dlouhé vousy." Vidí její hvězdu, chytne ji za límec, vyhodí na ulici a řekne: "Mohou tě zastřelit." "No," říká dnes Renate Arisová. "Netrefili se."

Totéž platí o tom, že její matka po svatbě nepřestoupila na židovství a rodina se až do konce nemusela stěhovat do židovského domu. Ostatní strany v činžovním domě to tolerovaly. "Měli jsme štěstí."

A pak Drážďany zažily útok 13. února 1945, kdy nebyl zničen téměř žádný dům v rodinné čtvrti, ale město hořelo. Bylo masopustní úterý a otec Renaty Arisové musel jít na úřad. Dostal příkaz, aby 16. února odvezl děti do koncentračního tábora Terezín. Matka však říká: "Nenechám své děti jít na smrt. Utečeme." Utíká do města. Před domem své přítelkyně ji vidí ležet mrtvou, ubitou k smrti, spolu se svými dvěma dětmi. "Moje matka se v tu chvíli rozhodla: Přijmeme to jméno. Tak se odteď budeš jmenovat," říká Aris a ohlíží se zpět. Dívka už samozřejmě znala přikázání 'Nebudeš lhát'.

"Krásně voní, ta jablka"

Útok stál život asi 30 000 lidí. Ale chaos, rozbité železniční koleje, které znemožnily transport do Terezína, zachránily život Renate Arisové a její rodině. Matka prchá se synem a dcerou městem. "Na Altmarktu se vršily mrtvoly, těla spálená k nepoznání. Ty hromady byly zapálené, ale my jsme je museli nejdřív přejít. To jsou vzpomínky z dětství."

Všichni tři se ubytovali u známých ve Weißer Hirsch, kteří je ukrývali až do 7. května. V šatně, za policí plnou zimních jablek. Nebezpečí ještě neskončilo, nacisté hledali 60 Židů, kteří měli být 16. února posláni do koncentračního tábora. Prohledali dům a postavili se před polici. "Krásně voní, ta jablka," slyší Renate Arisová, jak muži říkají. Odcházejí. "Zase jsme měli štěstí, ta jablka nám zachránila život."

Několik měsíců po skončení války jdou Renate Arisová a její bratr poprvé do školy, rovnou do čtvrté třídy. Domácí výuka, kterou jim rodiče po léta poskytovali, zafungovala: krátce nato postoupili o třídu výš. Oba přestoupili na gymnázium a její bratr pokračoval ve studiu ekonomie. Renate Arisová se však chtěla věnovat divadlu; její vášní byly kostýmy. Začala se učit švadlenou, což bylo náhle přerušeno: Dva dny po jejích sedmnáctých narozeninách jí náhle zemřela matka. Renate Arisová se později vyučila a v roce 1958 absolvovala mistrovskou akademii.

Přes drážďanské divadlo Junge Generation nastoupila do divadla Elbe-Elster ve Wittenbergu, kde vede kostýmní oddělení. Při dopravní nehodě si však poraní páteř a dny nošení těžkých kostýmů a šroubů látek jsou sečteny. Právě v této době se v Chemnitzu, v Kulturpalastu v Reichenbrandu, buduje největší barevné televizní studio televize NDR. A je to tu zase, to štěstí. Renate Arisová zůstává vedoucí kostýmního oddělení v drážďanském, lipském a chemnitzském studiu až do roku 1990.

V Chemnitzu žije již 54 let. Jejím rodným městem však jsou a zůstávají Drážďany. "Drážďany jsou krásné město. Ale žít se dá kdekoli, jen se člověk musí zapojit a nečekat, až někdo něco udělá." Právě tady má svou zahradu a byt. "To víte, Drážďany také nechodí každý den přes Brühlsche Terrasse." A taky si myslí, že je to tak.

Brzy po svém příjezdu se začala angažovat v židovské komunitě, ale zůstala prý v drážďanské obci, jejímž předsedou byl dlouho její otec. Teprve v roce 1987, kdy už žila sedmnáct let v Chemnitzu, vstoupila Renate Arisová do obce. V té době mělo společenství dvanáct členů. Renate Aris byla 15 let místopředsedkyní chemnitzské židovské obce, která má dnes přes 500 členů. V roce 1999 založila Spolek židovských žen, který vede dodnes. Je jich však málo a těch několik je starých. "Mladí už nemají na nic čas," lituje Aris.

Co chce Renate Aris od mladé generace? "Aby se snažili a ponořili se do historie naší země, do doby nacismu. A když už se vedou diskuse: Neodbíhejte, ale postavte se k tomu čelem s vědomostmi, které máte."

Renate Aris opakovaně oslovuje lidi, kteří chovají předsudky vůči Židům. "Jsou pak dost překvapeni, že jsem stejná jako oni. Stačí si s nimi jen pořádně promluvit. Ta podivná představa o Židech existuje jen v hlavách lidí." Renate Aris se takových rozhovorů nebojí. "No to víte, kdo přežil holocaust, ten by se neměl bát." "To je pravda.

Renate Aris se u příležitosti svých 90. narozenin podepsala do Zlaté knihy města Chemnitz. Pan starosta Sven Schulze ocenil její desítky let trvající angažmá, kdy jako jedna z posledních současných pamětnic neúnavně promlouvala ke školním třídám a mládeži.