Chemnitz současní svědci: Renate Bergelt

Fotografování: Franziska Kurz

Pozdě večer jsme se s matkou vydali k protileteckému krytu, když zazněl poplach! Otec byl ještě přede dveřmi ve třetím patře a my na něj křičeli, že jdeme do protileteckého krytu pod kostelem André. Krátce po vyhlášení náletového poplachu jsme uslyšeli první bomby a bylo nám řečeno, abychom si lehli na zem, což pro nás byla velmi špatná situace.

Protože jsme všichni leželi jeden na druhém, dostavila se úzkost, kterou trpím dodnes. Kostel zasáhlo několik bomb a nám bylo řečeno, abychom opustili bunkr kvůli silnému kouři. To vyvolalo paniku, protože všichni spěchali k východu. Ve strachu z velkého požáru jsem utekl zpět do bunkru. Matčina ochrana mě dostala zpět ven. Bylo nám doporučeno, abychom šli do nedalekého tříštivého zákopu. Cestou tam se nám naskytl strašlivý pohled. Křičící lidé, oheň. Dodnes jsem na ten pohled nezapomněl.

Bylo tam už hodně lidí, všichni hledali úkryt.

Když prasklo vodovodní potrubí, byla v zákopu ledová voda a my jsme v ní museli stát. Výsledkem byly omrzlé nohy a infekce močového měchýře.

V nedaleké škole André byla v té době vojenská nemocnice a v zákopu byli zranění vojáci z ní. Byl jsem vyděšený a nechtěl jsem zákop opustit, protože všude hořelo. Lehce zraněná devítiletá dívka mě odnesla domů. Bomby zasáhly náš dům tak, že zůstala stát jen jedna polovina domu. Když jsme stáli před domem a ze sousedního domu vyšel můj otec, velmi se nám ulevilo. Druhý den ráno jsme u sklepního okénka našli moje sáňky a položili na ně naše dva kufry. Pak jsme šli směrem k nádraží. Bohužel odtud už žádné vlaky nejezdily. Museli jsme tedy jít pěšky do Niederwiesa, kde na nás střílela nízko letící letadla. Někteří lidé útok nepřežili.