"Lidé k nám přicházejí, aby se dozvěděli pravdu."

Hartwig Albiro

Hartwig Albiro působil 26 let jako divadelní ředitel v Karl-Marx-Stadtu a Chemnitzu. Z jeho doby pocházejí velká jména divadla: herci jako Ulrich Mühe, Corinna Harfouchová a režiséři jako Frank Castorf a Hasko Weber. Díky své odvaze se 7. října 1989 stal hlavním představitelem protestu proti poměrům v NDR. Dvaaosmdesátiletý muž se stále angažuje daleko za hranicemi "svého" divadla a zůstal kritickým duchem města.

Pane Albiro, toto nemá být výslech, ale kde jste byl ve večerních hodinách 7. října 1989?
Byl jsem v divadle. Hrálo se představení, hostující představení Státního divadla v Drážďanech. Hra se jmenovala "Nina, Nina, Tam Kartina" - dramatizace románu Daniila Granina. Výbušná současná hra, která se zabývá byrokracií stalinismu. Po představení jsem v divadle přednesl rezoluci, kterou jsme napsali o několik dní dříve.

Můžete stručně vysvětlit, co bylo podnětem ke vzniku odporu?
Kritika státu zesílila po volbách v květnu 1989. Vytvořily se skupiny, které chtěly volby pozorovat. Stalo se tak i v Karl-Marx-Stadtu a i zde, stejně jako v celé zemi, byly rozpoznány nepřesnosti. Ve městě pak vznikala různá hnutí. Já samozřejmě znám nejlépe divadlo. Naše umění jsme vždy vnímali jako kritický příspěvek k situaci.

V Luxoru se nachází také památník mírové revoluce, který jste pomáhal vytvořit. Proč se lidé tehdy scházeli právě tam?
Sedmého října bylo čtyřicáté výročí vzniku republiky. Jako divadlo jsme museli uspořádat den otevřených dveří. To pro nás byla vždy velmi nepopulární akce. Měly tam být všechny složky divadla. V Luxoru tehdy působilo hudební divadlo. Přípravy probíhaly už od května. Požádal jsem jednoho herce, aby napsal něco satirického, abychom při čtyřicátém výročí nebyli úplně slavnostní. Ale pak se v letních měsících otevřely hranice v Maďarsku a zářijové dny byly plné živých akcí. Mezi obyvatelstvem to kvasilo a tisk o tom lhal. Honecker komentoval množství mladých lidí prchajících přes Maďarsko na Západ pouze slovy: "Nebudeme pro ně ronit slzy". To nás hluboce rozčílilo a rozzuřilo.
Tento jubilejní svátek se už do našeho programu nehodil. Nechtěli jsme slavit a kritický kabaret nám nestačil. Jeden tehdejší student dramaturgie navrhl, že bychom mohli hrát kritické texty autorů NDR a Nového fóra. Tím studentem byl Hasko Weber, nyní generální ředitel Německého národního divadla ve Výmaru. Oznámil také, co jsme plánovali v kostele svatého Jana. Byli tam lidé z kostela a opoziční aktivisté, ale zpráva se šířila jako požár po celém městě. Samozřejmě se to dostalo i ke Státní bezpečnosti. Hasko Weber a ředitel byli poté předvoláni a program byl zakázán. Oficiálně to znamenalo: "Důrazně doporučujeme, abyste to neprováděli. Budeme u toho."
Pak jsme se prostě 7. října v devět hodin ráno sešli v Luxoru. Divadlo už bylo plné. Přede dveřmi byly další stovky lidí. Bojové skupiny, převlečené za stavební dělníky, uzavřely okolí. Bylo jasné, že se jedná o velmi výbušnou situaci. Uvnitř začalo představení kolem desáté hodiny několika operetními melodiemi. Divadlo bylo přeplněné a zábrany byly poté vybourány. Ředitel divadla poté řekl: "Ruším akci, protože hlediště je přeplněné." Lidé s tím nesouhlasili. Čekali na představení. Hasko Weber vyšel na jeviště a řekl: "To je jen polovina pravdy. Čtení se neuskuteční, protože jsme byli vykázáni." Hrozilo, že se situace vyhrotí. Vyšel jsem na jeviště, požádal o klid a řekl: "Bohužel, ty texty nesmíme hrát. Není to naše rozhodnutí, to jste slyšeli. Ale žádám vás, abyste zůstali klidní a pokojní. Nedovolte, aby dopoledne skončilo rvačkou." Chtěl jsem také zabránit zásahu státní bezpečnosti. A z této situace se sál pomalu vyprázdnil a mnoho lidí stále postávalo před Luxorem. Pak herci řekli: "Mohli bychom odejít. Prostě se projdeme městem. Rozvinul se tichý pochod, který se vydal od Luxoru k centrální autobusové zastávce.

Co se vám vybaví, když si na ten den vzpomenete?
Naše pokojná demonstrace zmobilizovala státní bezpečnostní složky a nahnali nás do kotle. Začalo to normálně a postupně to začalo být čím dál hrozivější. Na hlavním nádraží byla použita vodní děla a došlo k zatýkání. Pokojná demonstrace byla násilím rozehnána. To jsem od NDR nečekal.

Nebál jste se v důsledku toho večer otevřeně vystoupit proti vládě? Zvláště na vašem významném místě?
My, kolegové z divadelního souboru, jsme byli po dopoledních událostech velmi rozhořčeni a už odpoledne jsme spolu mluvili. Nechtěli jsme si to nechat líbit a pak jsme se dohodli, že večer předneseme rezoluci a že to udělám nejlépe já. Nebylo to snadné rozhodnutí. Mohlo by mě to stát živobytí, to jsem si uvědomoval. Ale řekl jsem, že to udělám.
Jak nebezpečný to byl závazek, jsem si uvědomil až později, když jsem viděl své spisy Stasi. IMs shromáždili věci, které by stačily na to, aby mě zabily. Ale to jsem si tehdy neuvědomoval. Věděl jsem jen, že veřejným vystoupením riskuji přinejmenším tvrdou konfrontaci s úřady a možná i zákaz výkonu povolání.

Řekl byste, že divadlo bylo kritické?
To byl přesně náš program - kritická solidarita s cílem ukázat prstem na rány. Chtěli jsme pojmenovat křivdy, napravit křivdy, ale ne zrušit stát. Hry na programu byly vybrány s ohledem na tento aspekt: Co může pomoci společnosti z hlediska změny? Brecht mluví o okleštění ovocného stromu. Nikoliv jeho kácení, ale roubování. A s ohledem na tento aspekt byla interpretována i klasika. Rád používám jako příklad Schillerova Dona Karlose. Markýz Posa říká králi: "Pane, dejte mi svobodu myšlení!" Tato věta byla samozřejmě v NDR velmi aktuální. Herec ji pak řekl tak trochu do hlediště. Ozval se potlesk nebo šumění. To byly naše výpady proti nerovnostem v NDR. To bylo zaznamenáno a honorováno a i to bylo součástí úspěchu divadelního souboru. Kromě uměleckého ztvárnění byla vždy důležitá i politická výpověď. Lidé k nám chodili, aby se dozvěděli pravdu o NDR a četli mezi řádky.

A jak to pro vás pokračovalo po 7. říjnu? Museli jste čelit nějakým následkům?
Zaprvé jsem byl šťastný a hrdý na to, že jsme se z tohoto tlaku vysvobodili tím, že jsme promluvili. A pak jsem očekával, že se něco stane. Že někdo bude stát u mých dveří, až přijdu večer domů. Ale to se nestalo. Pak jsem se podíval, co mám doma. Schoval jsem západoněmeckou literaturu a sto západoněmeckých marek, které jsem ještě měl, jsem uložil na bezpečné místo. Očekával jsem domovní prohlídku. Ale nic se nestalo. Koneckonců byla sobota. A i v neděli mi lidé volali jen proto, aby mi poděkovali. Říkali: "Kdyby se ti něco stalo, budeme při tobě stát." Cítil jsem velkou solidaritu i mimo divadelní svět. Později jsem byl na zahradě, prořezával jsem stromy, když zazvonil telefon. Požádali mě, abych se v 15 hodin dostavil na radnici.
Byl tam ředitel divadla, starosta, radní pro kulturu a další dva nebo tři lidé, které jsem neznal. Zřejmě lidé od Stasi. Ptali se mě, proč jsem to udělal, a já jim to vysvětlil. Všeobecnou nespokojenost lidí, ale i důvod. Že pokojný pochod, který jsme zorganizovali, byl rozehnán násilím. A že už nemohu dál mlčet.
Pak to šlo ráz na ráz a diskutovalo se o tom, jestli jsem politicky schopen dál vést soubor. To byla hrozba. A pak mi pan starosta řekl, že ani já, ani žádný herec z Karl Marx Stadt nebudeme od té doby smět uvádět rezoluci.

A pak jste musel ustoupit?
V divadle se rozneslo, že jsem byl předvolán. Tak jsme společně přemýšleli, co teď budeme dělat. A pak jsem zažil úžasný akt solidarity: poslali mě do kanceláře a kolegové si to vyřídí sami. Drážďany opět vystoupily. A pak se s nimi moji herci dohodli, že usnesení přednese drážďanský herec. Směrnice nám to nezakazovala. Ten, kdo ji přednesl, byl stranický tajemník činohry Státního divadla v Drážďanech. To je třeba říci. Někteří soudruzi tam byli také.

Od událostí z podzimu 89 uplynulo 25 let. Jak vás změnilo to, co se tam stalo?
Jako člověk jsem se nezměnil. Stojím si za svým názorem. I když samozřejmě s přibývajícím věkem si člověk uvědomuje, jak je svět složitý a že mince má vždy dvě strany.

Už před svým angažmá v Karl-Marx-Stadtu jste působil v Görlitz a Berlíně. Po ukončení kariéry v sezoně 95/96 jste zůstal věrný tomuto městu. Proč?
Nebylo to plánované. Když jsem sem přišel, bylo v plánu pět let. To je také v divadle normální. Změna má své výhody, protože samozřejmě vidíte i jiná prostředí. Ale když skončilo prvních pět let, divadlo vyhořelo. Nemohl jsem a nechtěl jsem odejít. Chtěli jsme zůstat spolu jako soubor a přežít tu dobu, i když jsem měl jiné nabídky. Bylo to vědomé rozhodnutí zůstat, dokud se divadlo neobnoví. To bylo v osmdesátém roce, kdy jsme se poprvé museli znovu postavit na nohy a pak poměrně rychle přišly velké politické rozměry. Pak přišel Gorbačov a tady bylo obzvlášť dobré, že jsme měli klima, ve kterém jsme se mohli ozvat více než jinde v NDR. Pak najednou přišel rok 89/90 a další nová situace a tehdy jsem musel dokázat, že soubor ve Spolkové republice je stále schopný a že můžeme přežít v nových podmínkách.

Cítíte se v Chemnitzu jako doma?
Ano, teď jsem se sem dostal. Těžká změna byla v roce 90, nové politické poměry. To byla velká změna pro každého občana NDR.

A jak se město za 25 let změnilo?
Dalo by se říci, že město bylo šedivou bídou. V Karl-Marx-Stadtu pro mě bylo jen divadlo a okolí s lesem a Krušnými horami. S možností změnit město a předělat jeho architekturu po roce 90 jsem cítil bližší vztah k městu. Předtím jsem se cítil spojený s divadlem ve městě. To socialistické město s paneláky - to mě nebavilo.
Teď je tu centrum. Městské centrum, které nyní existuje, je pro město velkým přínosem. I když ne každý to tak vnímá. Myslím, že město má spoustu nových krás a znovuobjevilo staré krásy, jako je Kaßberg. Přes všechny neúspěchy a potíže stále vidím pozitivní vývoj. Řekl bych, že ano. Nepatřím k lidem, kteří si stále stěžují. Člověk by měl být kritický, o tom žádná. Ale celkově se městu ekonomicky docela daří a máme bohatou kulturní scénu. Cítím snahu posunout město kupředu, i když se to ne vždy daří.

Dopadlo vše podle vašich představ?
Znal jsem velká západoněmecká města a z tohoto pohledu se město vyvíjelo tímto směrem. Ale to neznamená, že to byl můj sen. Můj sen o tom, jak by se město mělo vyvíjet, nedokážu nijak konkretizovat. Chtěl bych, aby se více zachovala stará hmota. Ale samozřejmě si uvědomuji ekonomické zázemí. Ale spousta průmyslových pustin, které tu ještě stojí, by stála za zachování. Jsem si však vědom toho, že zachování objektu musí jít ruku v ruce s jeho využitím. Nechci tyto obtíže popírat. Bylo by hezké více urbanismu, jako v některých německých městečkách, ale na to nemáme hmotu.

Čím se nyní zabýváte?
Jsem čestným členem městských divadel a vítaným hostem na premiérách. Nedávno jsem si sám zahrál malou roli ve hře "Arsenic and Lace". Hráli jsme ji tři sezony. Teď, 3. října, se účastním programu Stefana Heyma v Schauspielhausu. Zabývám se uměním a mám dobrý pocit z toho, že si mě někdo všiml a že se mohu projevit.
Jsem také členem pracovní skupiny Dne míru v Chemnitzu. Nejenže udělujeme Chemnitzskou cenu míru, ale hrajeme také klíčovou roli při organizaci Dne míru a velmi se angažujeme v otázkách týkajících se vstřícnosti k cizincům a centra pro žadatele o azyl. Snažíme se působit na občany, ale také na vedení města, aby vytvářelo harmonický vztah k cizincům a migrantům. To je část práce, na které se intenzivně podílím. V tom vidím největší staveniště. Zajistit, aby se společnost nevydala radikálním směrem. K tomu jsou zaměřeny naše umělecké akce v průběhu celého roku. V tom vidím těžiště své dobrovolné práce: v podpoře mírového Chemnitzu.

Po sjednocení jste se mimo jiné angažoval v Občanském sdružení pro Chemnitz. Vyvinula se vaše společenská angažovanost z období sjednocení?
Na jedné straně to souvisí s tradicí, ve které jsem se angažoval celý život. Na druhé straně byl vývoj od Karl-Marx-Stadtu k Chemnitzu rozporuplný. Divadlo v Karl-Marx-Stadtu bylo dobře známé. Nikdo nás neznal jako Schauspiel Chemnitz. Stejné to bylo do jisté míry i se sportovci a hospodářstvím. Po sjednocení se nám prostě nepodařilo zbavit město jeho špinavé image. To byla těžká etapa. Bylo dost lidí, kteří byli frustrovaní a rezignovali. Chtěl jsem tomu čelit.
Uvědomil jsem si, jak Chemnitz stále zaostává za Drážďany a Lipskem. Ani v NDR tomu tak nebylo. Byly rovnocenné
okresními městy. Chtěl jsem bojovat proti tomuto obrazu ztráty. Bylo třeba zabránit tomu, aby se s Chemnitzem zacházelo nespravedlivě jako s Popelkou.

Jak jste toho chtěl dosáhnout?
Začal jsem s Občanským sdružením pro Chemnitz, abych ukázal, že v Chemnitzu stojí za to žít a mít ho rád. Různými kampaněmi jsme pomáhali podporovat síly ve městě, které se zasazují o přátelský a kulturně bohatý Chemnitz. Kultura vždy hrála důležitou roli. A pak se poměrně rychle objevila otázka přijímání cizinců a práce proti rasismu a netoleranci. Tehdy se z toho stala politika. Pomohl jsem iniciovat udělení Mírové ceny Chemnitz, která se uděluje každý rok. Den míru v Chemnitzu, který se koná 5. března a nyní se tak jmenuje, dříve neexistoval. Byl jsem jedním z lidí, kteří ho spoluzakládali. Tak jsme se zapojili do dění ve městě.

Musíte povzbuzovat obyvatele Chemnitzu, aby se postavili za své město?
Rozhodně! To je nedostatek obyvatel Chemnitzu. Můžete to nazvat skromností, ale myslím, že je to nedostatek, že své město podceňují. Zejména pro okolní svět. A znám dost lidí, kteří přijedou do Chemnitzu poprvé a žasnou nad krásnými zákoutími města. Ne vždy jsou hned zřejmé, ale jsou tam. Obyvatelé Chemnitzu mohou být na toto město hrdí, aniž by přehlíželi, že je tu co dělat. Ale s tím "nic se tam neděje" nemohu souhlasit. Každý večer se dá něco dělat. Samozřejmě to není všude neustálá diskotéka. Ale mohu využít široké nabídky kulturních a sportovních aktivit, které město nabízí. Můžete zasahovat a ozývat se, ale stěžování není moje parketa. Ani to mi nepomáhá. Věci můžete zlepšit, jen když se zapojíte.