Chemnitz jack of all trades

Kai Winkler

Kai Winkler je na nezávislé kulturní scéně ve městě známý. Alternativní centrum mládeže (AJZ) je jeho domovem již více než 28 let, jak sám říká. Dvaačtyřicetiletý muž je nyní opět i členem správní rady. Spolu se svými kolegy z kampaně podpořil v Chemnitzu také kluby, které se kvůli pandemii koronaviru dostaly do těžkých časů, a to prostřednictvím kulturní aliance "Ruku v ruce". A zhruba rok a půl se Winkler podílel na projektu Evropské hlavní město kultury 2025 - to vše na dobrovolné bázi vedle své každodenní práce v pneumatikářském průmyslu. A protože mu to nestačí, od loňského roku se pokouší také o provozování baru.

Máte nabitý program. Podařilo se vám ohlédnout za uplynulým rokem a jaká byla vaše nejpamátnější událost v roce 2021?
Kai Winkler: Určitě to byla Evropská jízda míru. Pro mě to byla nejemotivnější věc, kterou jsem sám dělal nebo pomáhal organizovat.

Byl to jeden z vrcholů během fáze podávání žádosti o titul Evropské hlavní město kultury 2025: V září 2020 přivezlo 39 cyklistů, jeden za každý okres, oficiální přihlášku z Chemnitzu do Berlína. Trasa, po které cyklisté jeli, měla na mapě tvar písmene C. Všichni cyklisté se vydali na cestu. Tato kampaň se rozrostla v něco víc - Evropskou jízdu míru (EPR). V loňském roce jelo téměř 90 cyklistů z Chemnitz do Prahy a zpět během 36 hodin. Ujeli více než 413 kilometrů a překonali 5 500 výškových metrů. Po vzoru legendární Mezinárodní jízdy míru, nejvýznamnějšího amatérského závodu v cyklistice v letech 1948 až 2006.

Proč to pro vás byla nejpamátnější událost?
Takovou událost nelze jen tak nacvičit. Byla tak přísně organizovaná, účastnilo se jí tolik lidí. Nedokážete si představit, co se mohlo pokazit. Muselo to prostě fungovat. To, jak jsme se při příjezdu do Chemnitz na Karl-Marx-Kopf objímali, bylo velmi emotivní. Ale svému zdraví jsem tím nijak neprospěl.

Protože jste během 36 hodin jízdy ani tři týdny předtím nespal? Musíte vědět, že jako organizátor jste na cyklojízdu nejel.
(Smích.) Bylo by hezké, kdyby to byly jen tři týdny. Bylo několik fází, kdy jsem nemohl spát. Když pracujete s partnery za hranicemi, může se něco pokazit. Existují mentální a administrativní problémy, které lidi odlišují. Nemyslím to nijak odsuzujícím způsobem, jen k věcem přistupujete s jinými předpoklady. Upřímně řečeno, raději bych ten den cestoval s nimi. Alespoň bych měl na kole klid.

Myšlenka EPR se váže k předání knihy nabídek v září 2020. To byla neuvěřitelně prestižní událost. Jak jste se do ní zapojil? Opět jste přiložil prst k dílu příliš pozdě, když se hledali kolegové z kampaně?
No, když vám to teď řeknu znovu, mnoho lidí mi to neuvěří. Ale přesně tak se to stalo: v roce 2018 jsme se Steffenem Ulbrichem založili firmu Fit4Bike, abychom vedle toho založili cyklistický tým. Jsme v cyklistice velmi aktivní, máme kontakty s kluby a závodíme. S Fit4Bike jsme chtěli vytvořit síť profesionálně spravovaných půjčoven kol. Ta totiž v Krušných horách zatím neexistuje. Když jsme se do toho pustili a už jsme jednali s velkými investory, přišla pandemie a poptávka po kolech se zvýšila. Investoři, kteří nám chtěli kola poskytnout, najednou už nebyli schopni uspokojit své vlastní potřeby. A hotely se s námi samozřejmě nechtěly bavit, protože v té době ani nebyly otevřené. Takže jsme tam stáli s naší nově založenou společností a naším obchodním modelem a ptali se sami sebe: Co teď budeme dělat? Současně jsme pracovali na naší kandidatuře na Evropské hlavní město kultury a mně a mému obchodnímu partnerovi v tomto procesu chyběl sport. Potkal jsem Sörena Uhleho, jednatele CWE, a dali jsme se do řeči. Když to vedlo k Evropské jízdě míru, samozřejmě jsme si drželi palce. Protože to bylo přesně naše téma.

Jak jste se cítil po předání nabídkové knihy?
Bylo to ohromující. Díky této jízdě jsme se najednou dostali do hlavních německých deníků. Emocionálně to samozřejmě byla velká událost a vše, co následovalo, z toho vyplynulo. Myslím, že jsem v C řekl, že to byla ta nejúžasnější věc, kterou jsem kdy zažil. Teď jsem to řekl o EPR v loňském roce. Teď jsem zvědavý, co se stane letos. Mně osobně to úplně převrátilo život naruby a momentálně se v mnoha ohledech přeorganizovávám.

Kája Winkler o sobě říká, že je "největší filištín, kterého znám": je mnoho let ženatý, má dvě děti a sbírá kadibudky. Tento dusný život však navenek dobře skrývá.

Už tři roky o vás každý, kdo si vás vygoogluje, pravidelně nachází články v tisku. Proč tomu tak je? Zdá se, že překypujete různými nápady. Jste takový všeuměl?
To opravdu jsem. Nemůžu říct ne. Většinou ty nápady nepocházejí ode mě, ale od ostatních. Ale když dojde na jejich realizaci, mohu pomoci svými kontakty. Jednak mám úplně normální obchodní podnik v oboru pneumatik, jednak pocházím z AJZ a jsem s místem konání spojen už léta. Pracuji tam jako booker (pozn . redakce: člověk, který bookuje umělce ), mám na starosti bar a jsem členem správní rady. A pak byla pandemie důvodem mé přítomnosti. Kvůli omezením a zavřeným klubům jsme museli ve všech směrech znovu vymýšlet. Jde o přežití celého odvětví. A tehdy jsme se s kolegy pravidelně objevovali v médiích s naší kulturní aliancí Hand in Hand.

Kulturní aliance Ruku v ruce vznikla na začátku roku 2018 jako reakce kulturní a klubové scény na pochod pravice v centru města. Mezi prvními signatáři byly následující iniciativy a organizace: Aaltra, AJZ, Atomino, Kulturhaus Arthur, Lokomov, N'dorphin Club, Nikola Tesla, Odrádek, Subway to Peter, Spinnerei, Transit, Weltecho a Zukunft a také festival Fuego a la Isla, svobodná rozhlasová stanice Radio T a Chemnitz Stadtindianer. Během pandemie koronaviru pomáhala aliance zajistit přežití klubové scény solidárními vstupenkami a prodejem kulturního piva.

Sedíme v metru u Petera, abychom s ním udělali rozhovor: Příležitostně působíš také jako hostinský. Jaké máš plány s kultovním podnikem v Chemnitzu, který je už několik let zavřený?
Kai Rösner a Uwe Schmidt, kteří v Subway to Peter pracovali, mě oslovili s nápadem mikroprojektu s názvem "Re:AnimierBar". Chceme tento podnik, Subway to Peter, znovu otevřít, protože máme prostě náladu zavzpomínat na staré časy. Loni se tu konala party, která měla naprostý úspěch. Teď se snažíme vytvořit takovou touhu s konceptem, aby do toho možná někdo šel a provozoval to. Letos budeme pořádat dvě akce. Jednu v květnu a druhou v září, což bude v době narozenin metra. Pokud to dopadne tak, jak si myslíme, bude to jako za starých časů. V kombinaci s nadějí, že se tyto prostory opět otevřou ostatním.

Co vás přesvědčilo o tom, že by Chemnitz mohl být hlavním městem kultury?
V nabídkové knize mě zaujal machismus, který byl Chemnitzu šitý na míru, protože to je Chemnitz. Tento machismus lze ve městě najít všude. Souvisí to také s naší historií. Nemůžeme se zdobit vysokou kulturou, protože takoví prostě nejsme. To by bylo nepoctivé. V tomto ohledu byla nabídková kniha velmi autentická. Pak je Chemnitz velmi rozervané město, pokud jde o naše hnědé zázemí. Myslím, že bylo skvělé, že se to odvážili otevřeně řešit. Kdybychom si něco vymysleli ze vzduchu, porotu bychom nepřesvědčili.

Co myslíte tím hnědým zázemím?
Jsem přesvědčen, že jsme v Chemnitzu měli v minulosti problém s nacisty, stále ho máme, a pokud se jako město a společnost trochu nesnažíme a nevypořádáme se s ním, budeme ho mít i nadále. Začalo to v devadesátých letech minulého století a pokračuje to až do současnosti. Proto je důležité s tím něco dělat. Ve městě je mnoho lidí a iniciativ, které se staví proti pravicovému extremismu.

Odkud pramení vaše láska k tomuto městu?
Moje láska k Chemnitzu musela nejprve vyrůst. V šesti letech jsem přišel z Radebeulu, vyrůstal jsem na Sonnenbergu, vyrůstal v Hilbersdorfu a pak jsem přes Adelsberg skončil na Kaßbergu. O našem městě mohu docela dobře vyprávět. Byl jsem a stále jsem částečně aktivní v různých spolcích, našel jsem svůj domov v AJZ a do Chemnitzu jsem si přinesl svůj vlastní svět zvenčí. Od koronavirové krize se na kulturní scéně mnohem více stýkáme a spolupracujeme, společně promýšlíme věci.

Kde vidíte Chemnitz v roce 2025 jako hlavní město kultury?
Vzhledem k tomu, že se na něm podílí tolik zúčastněných stran, bude to skvělý rok hlavního města kultury. Je důležité, aby bylo udržitelné a existovalo i po roce 2025.