Rozhovor s Christophem Magiriusem, čestným občanem města Chemnitz
z brožury "Dvě jména jedno město"
Po stopách přejmenování města Karl-Marx-Stadt na Chemnitz
Co motivovalo lidi, aby se v roce 1989 společně postavili?
Neměli jsme žádný manévrovací prostor, žádnou svobodu. Celý svět se vydal do světa a my ne.
Ale také neexistovala žádná argumentace, proč tomu tak bylo. Nikdo s lidmi nemluvil. A v roce 1989 lidé řekli: my už tady nemůžeme žít, my už nechceme být součástí tohohle. Všichni byli hluboce inspirováni a říkali: chci cestovat, chci říkat svůj názor, chci se přestěhovat, kam chci.
Na zemi byl vyvíjen neuvěřitelný tlak.
Jakou roli v tomto procesu v Karl-Marx-Stadtu hrála církev?
Církev byla pro mnoho lidí útočištěm, byli jsme nezávislí. Naše mírová práce hrála významnou roli v pochodu k roku 1989.
Měli jste strach?
Ano, měl. Byl jsem veřejný nepřítel číslo jedna. Ale také musíte říct: v církvi se nám vlastně dařilo dobře. Měli jsme určitou ochranu.
A pak přišel říjen.
Ano, bylo jasné, že musí dojít k dialogu. Lidé musí dostat šanci konečně říct, co chtějí. A představitelé státu se k tomu musí postavit čelem. Každý den jsme měli rozhovory v kostele svatého Jana. Očekávalo se, že se něco musí stát hned. Pak se 7. října konal tichý pochod a vystupňovalo se to. Odvaha se zvýšila. Teď už to bylo zralé.
Při jednáních jste hrál klíčovou roli, a to i u kulatého stolu. Proč tomu tak bylo?
Bylo pro mě velmi důležité, aby se věci vyvíjely dobře. Byl jsem prostředníkem a někdy jsem dokázal zachytit eskalující problémy. Ale stejně usilovně pracovali i mnozí další.
Včetně iniciativy, která se zasadila o přejmenování města. Uvědomoval jste si to?
Ano, to bylo důležité. Mnoho lidí se s tím mohlo ztotožnit. Já jsem také hlasoval pro Chemnitz. Bylo mi naprosto jasné, že se musíte postavit čelem k historii města, která sahá několik století zpátky.