Chemnitz současní svědci: Christa Schluckebier
5. března 1945 jsem bydlel s rodiči v Chemnitz na Seumestraße 7, což bylo hned vedle tehdejšího úřadu práce. Byl jsem nejmladší ze tří sourozenců, moji dva starší bratři padli už ve válce. Když někdo přijel na úřad práce na kole, často jsem se nabídl, že mu odpoledne po škole kolo pohlídám. Když jsem měl štěstí, dostal jsem za to 5 nebo 10 feniků. Pak jsem šel do obchodu s potravinami v Seumestraße a koupil si 5 nebo 10 smetanových sladů.
Dne 5. března 1945 jsme se museli kolem 22. hodiny vrátit do protileteckého krytu, protože se rozezněly sirény a blížily se bombardéry. Tentokrát to byl nejhorší útok na naše město. Prosil jsem rodiče, abychom ze strachu před následujícími bombami z města utekli. Vzali jsme náš příruční vozík a jako často jsme se tu noc přesunuli k sedlákovi jménem Anke ve čtvrti Furth.
Když jsme se brzy ráno vrátili do našeho bytu, náš dům vyhořel až do prvního patra. Otec začal okamžitě vyklízet náš byt v přízemí. Vzal na záda pohovku z obývacího pokoje a vynesl ji na dvůr. Je neuvěřitelné, kolik síly dokáže člověk vyvinout! Chvíli jsme vyklízeli byt, až jsem to zakázal, aby nám žhnoucí strop nespadl na hlavu. Pak se zřítil také. Zachráněný nábytek a další věci jsme mohli dočasně uskladnit na úřadu práce, než jsme se mohli nastěhovat k dědečkovi do Borny. Otec zorganizoval koňský povoz a s jeho pomocí jsme všechen nábytek a věci převezli k dědečkovi na okraj města.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.