Chemnitz současní svědci: Dieter Gründel

V březnu 1945 mi bylo devět let a s rodinou jsem zažil dva nálety, 3. března 1945 v 11:00 a 5. března 1945 ve 20:30.

V té době se moje rodina skládala z matky, babičky (z matčiny strany), otce (na východní frontě), mého bratra Klause a mě, stejně jako babičky a dědečka z otcovy strany se synem a dcerou a dalšími třemi syny (kteří byli všichni ve válce: otec na východní frontě, jeho bratr ve Stalingradu a další bratr v Norsku).

První den bombardování 3. března 1945 jsme zažili v Altchemnitz, Krenkelstraße 6, a byli jsme jediní tři obyvatelé, kteří přežili přímý zásah našeho domu. V dramatické situaci jsem rozpoznal blížící se bombardéry a po takzvaném předběžném varování jsem všechny v domě, včetně matky z našeho přízemního bytu a bratra, zavolal zpět do protileteckého krytu. Jakmile jsme se ocitli ve sklepě, okamžitě jsme si klekli, následovala rána a během několika vteřin nás zahalila absolutní tma. Po chvíli se sklepním oknem rozptýlil kouř. Před oknem ležela šikmo stolní deska. Tlaková vlna vyvrátila netříštivé betonové bloky a matka mě vystrčila z asi 20 cm široké mezery a dva sousedé, kteří přispěchali, mě vytáhli ze sklepa. Později byli tímto oknem zachráněni i můj bratr a matka.

Při tomto útoku zemřelo v domě osm lidí a jeden těžce zraněný obyvatel byl z trosek zachráněn o několik hodin později. Nám třem poskytli úkryt prarodiče na ulici Bernd-Rosemeyer-Straße (nyní Scheffelstraße). Na pozemku dopravního podnikatele Paula Kühna se nacházela zadní budova s bytem pro prarodiče a, což bylo pro nás důležité, starý nábytkový přívěs, ve kterém záchranáři odvezli zbytky našeho bytu.

Matka neměla klid, protože babička trpěla těžkým astmatem a bydlela sama ve čtvrtém patře Turnstraße na rohu Bernsdorfer Straße (rohový dům s řeznictvím). A tak bylo rozhodnuto, že nás - maminku, bratra Klause a mě - teta Marianne odveze 5. března v poledne na saních s několika věcmi z Altchemnitz kolem staré cihelny, přes železniční trať, Chemnitz-Einsiedel a pole do Reichenhainer Straße, Luther- a Bernsdorfer Straße.

Cesta byla velmi namáhavá, protože mezitím hustě sněžilo. Poté, co nás vysadila, jela teta hned zpátky. Chtěla být doma v Altchemnitz do rozednění. Maminka mě poslala do řeznictví v přízemí se známkami a penězi a já jsem od sympatické řezníkovy ženy dostala klobásu. Mezitím se setmělo. Všichni čtyři jsme seděli u stolu, když se ozval "předpoplach".

Rychle jsme si vzali svá "bouřková zavazadla" a každý jednu deku. Sešli jsme do sklepa. Tam se shromáždili obyvatelé a čekali na události, které na sebe nenechaly dlouho čekat. Všechny domy v Bernsdorfer a Lutherstraße byly zasaženy. Když jsme se snažili utéct ze sklepa, potkal nás hořící fosfor. Vzadu ve sklepní chodbě byly 200litrové sudy s vodou. Dali jsme tam deky a přetáhli si je přes hlavy, promočení až na kůži. Pak jsme utekli otvory ve zdi do prvního sousedního domu a dál do druhého domu. Sklepy byly po léta propojeny s průrazy.

Lidé se pak vyvalili do třetího schodiště. Moje astmatická babička se musela zastavit, aby popadla dech. Naše maminka zůstala s ní a volala na nás: "Počkejte!", ale my jsme ji neslyšeli. Tlačili jsme se ven na Lutherstrasse. Ztratili jsme se v hořícím pekle. Pak jsem s mnoha lidmi prchal po Reichenhainer Straße, přes Erfenschlag do Zschopauer Straße a pak do Kleinolbersdorfu. Hostinský stál před hostincem a rozděloval přicházející uprchlíky do domů. Řekl mi: "Chlapče, vlez si do salonu!", kde se mě samozřejmě ujala paní domácí, stáhla mi z těla mokrou deku a poslala mě k velkým kachlovým kamnům, abych se zahřál.

Můj bratr Klaus mi později řekl, že přešel Bernsdorfer Straße směrem k Zschopauer Straße a našel úkryt v domě, který nebyl zničen. Poté byl 6. března odveden do Brühlschule, určeného shromaždiště pro bombardované. Matka se svou matkou, která trpěla astmatem, se stejnou cestou vydala na namáhavý útěk zpět do Altchemnitz. Ještě si pamatovala řev divokých cirkusových zvířat, která měla v cihelně své zimní stanoviště.

V Altchemnitzu se 6. března vydala s mým dědečkem hledat nás, Klause a mě, do zcela zničeného a stále hořícího města. Teprve v pátek ráno ji někdo upozornil, že na zdi zničeného domu na Lutherstraße je křídou napsáno, že Klaus je na Brühlschule. Samozřejmě s radostí vzala svého nejmladšího do náruče a vydala se s ním do Altchemnitz v dnešní Scheffelstraße, přičemž stále hledala, kde je její Dieter.

V hostinci v Kleinolbersdorfu jsem bydlel až do pondělí, týden po útoku. Šéf, zřejmě starosta, jezdil každý den do Chemnitz svým valníkovým Opelem a v pondělí mě svezl. V době oběda mě dovezl k babičce Gründelové (z otcovy strany) na Scheffelstraße. Samozřejmě jsem byla moc ráda, když se maminka vrátila z neúspěšného pátrání po mně.

Na závěr bych chtěl jen říct, jak moc si vážím mnoha lidí, kteří museli tuto těžkou dobu přežít. "Už nikdy válku!" bylo stále cítit ve vzduchu.

Vzpomínky na dětství za války

Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.