Chemnitz současní svědci: Eberhard Steinbach

Moje práce v požární ochraně začala ještě ve škole v roce 1944 jako strážce protiletecké ochrany. Byli jsme nasazeni v Siegmarské škole v noci a o víkendech. Naše vybavení se skládalo z kombinace pásky na ruku, (funkčního) tvrdého klobouku, plynové masky s filtrem, hasicích přístrojů, kbelíkové stříkačky, kbelíku s tyčovou stříkačkou a nádoby na písek. Vzhledem k náletům na Siegmar a okolí jsem se dostal i k hořícím objektům.

Příklad: 11. září 1944 požár v závodě Wanderer v Siegmaru a okolních objektech. Hasičský vůz Opel u hořícího baráku, nyní hotelu pro mechaniky. Požár v Jagdschänkenbad a požáry 2 obytných domů na Anton-Günther-Straße. Z Jungvolku jsme pak museli sbírat tyčové bomby od Jagdschänkenbad ke Stärkerwaldu a vyznačovat místa dopadu výbušných bomb. Byly tam stovky zápalných bomb, které se odvážely nákladními auty. Rozbili jsme dvě zápalné bomby, abychom viděli jejich účinek. Armádní pyrotechnici reptali, ale my jsme ukojili svou zvědavost. Kdyby všechny tyto bomby zasáhly trampskou osadu, byla by to katastrofa. Naštěstí tam bylo mnoho nevybuchlých bomb. Takové události, jako byl požár v Chemnitzu nebo bombardování vlaku s uprchlíky, ve mně probudily touhu pomáhat jiným lidem v nouzi.

Například 2. března 1945 jsem byl s tehdejším velitelem sboru dobrovolných hasičů Siegmar Hansem Mannem u školní tělocvičny, když se k našemu městu od jihozápadu blížila skupina bombardérů. Letadlo letící před námi náhle vypustilo kouřovou bombu. Krátce nato se ozvaly detonace. První jsme byli na nádvoří před hlavní budovou. Druhá, když jsme došli ke schodišti do suterénu. Pak bylo ticho. Všichni obyvatelé okolních domů byli ve školním krytu. Chyběl jen zahradník Böttcher, který zůstal v domě. Okamžitě jsem vešel do bytového domu. Měl štěstí, tlaková vlna z bomby, která vybuchla v městském parku, ho zatlačila do rohu chodby, nic se mu nestalo. Pak jsem v parku uviděl trychtýř bomby a oblak prachu směrem k Siegmarskému nádraží. Moje zvědavost se probudila, a tak jsem se vydal tím směrem. První, co jsem uviděl, bylo, že z hostince Siegmar zbyla hromada trosek. Stála už jen část východní štítové zdi. Pak ke mně přistoupil nějaký muž a požádal mě, abych odnesl zprávu na radnici do operačního střediska. Ohlásil jsem útok na vlak a že v lékárně byla zřízena pohotovostní nemocnice. Když jsem se vrátil, viděl jsem za lékárnou železniční vagony, jeden na druhém, lidé křičeli. Jeden vagón se zasekl o hrazený stožár a zachránil mnoho životů. Jeden ležel na silnici u nádraží, kde jsem viděl, že napravo bylo zničeno několik domů. Byli tam mrtví a zranění lidé. Naštěstí zde byly i nevybuchlé bomby, ale škody byly i tak velmi rozsáhlé. Když jsem se vracel, na nádraží pomalu přijížděl nemocniční vlak z Chemnitz. Zničené domy, křičící lidé, bylo to strašné. Vyprávěl jsem o svém zážitku lidem doma a všichni byli velmi šokováni.

Takové zážitky: Útok na Chemnitz, kde bylo mnoho zničeno vysoce explozivními bombami a fosforem, zanechal v mém životě stopy.

Večer 5. března 1945 hlásil městský rozhlas přiblížení nepřátelských letadel. Pan Böttcher nás vyvedl z bytu a řekl nám, abychom okamžitě šli do protileteckého krytu ve škole. Důvodem bylo, že na obloze nad námi už byly světelné stromy. Všechno se rozsvítilo a nad městem směrem na Schönau byly vidět výbuchy. Tlačil jsem kočárek přes náhle napadaný sníh do školy. Po krátkém pobytu v krytu jsme se vydali na první prohlídku. Z prvního patra školy (Siegmar) jsme pozorovali světla ohňů a výbuchy města. Měli jsme štěstí. Vítr odvál vánoční stromky směrem k Chemnitzu a Siegmar byl ušetřen. Po několika prohlídkách jsme zůstali ve sklepě, dokud strašidlo neskončilo. Doufám, že děti a jejich rodiče už nikdy nic podobného nebudou muset zažít.

Současné svědecké brožury