Chemnitz současní svědci: Erika Schladitzová

Únor a březen ve mně každoročně vyvolávají živé vzpomínky na to, co jsem zažil jako desetiletý.

Bydlela jsem s rodiči, dvěma dospělými sestrami (narozenými v letech 1915 a 1921) a malou neteří (narozenou v prosinci 1943, její otec byl prohlášen za nezvěstného v boji u Stalingradu) ve čtvrti Sonnenberg nedaleko Lessingplatzu.

Ve dne a často i v noci jsme museli jít do protileteckého krytu, jakmile se rozezněly sirény. Když jsme spali, obvykle jsme si nechávali spodní prádlo a přes něj jsme si oblékli ostatní oblečení, když se znovu ozvala siréna. Od února 1945 téměř neuplynul den, abychom nemuseli jít do sklepa v domě. Vzhledem k nejisté situaci se příbuzní rozhodli, že nás dvě děti (malého Nichtse a mě) nechají po skončení poplachu na chodbě ve sklepě. Ve sklepní chodbě jsme strávili noc. Malá Petra spala v polstrované zinkové vaně. Já jsem se musel spokojit s teplými dekami na letním lehátku. Dodnes z toho mám špatný pocit, protože ačkoli byl tento tmavý, zatuchlý sklep pro nás poměrně bezpečným místem, byl vším možným, jen ne příjemným.

V tomto sklepě jsem také zažil ničivý útok na mé rodné město 5. března. Když jsme se té noci vyděšení vrátili do našeho bytu, který byl už několik týdnů zdemolovaný (letecká mina 14. února nám rozbila okna a dveře), viděli jsme, jak z centra města šlehají děsivá světla ohně. Dospělým bylo jasné, že se stalo něco strašného. Do naší ulice brzy přišli cizí lidé s několika věcmi a po kouskách nám vyprávěli, jak přežili peklo.

Té noci se moji rodiče, stejně jako mnoho dalších obyvatel, ujali mladé matky a jejích dvou dětí. Unikli smrti v ohni a kromě tašky si zachránili jen život. Všichni tři strašně plakali a já je bezmocně pozoroval. Hned druhý den nás opustily a chtěly se dostat k příbuzným nedaleko města.

Rodiče a mé dvě starší dospělé sestry rozhodli, že já a moje sestra s batoletem budeme muset opustit město, které už nebylo ušetřeno náletů. Moje nejstarší sestra mě, svou druhou sestru a jejich dítě vzala 8. března pěšky s ručním vozíkem a kočárkem přes stále hořící centrum města. Stále mám v paměti ten obraz: podlahy obchodu Flade a Siegertova domu se hroutily v plamenech. Byl to děsivý hukot, rachot. Po každém náletu se ulice naplnily nepříjemným zápachem. Prasklé plynové potrubí, rozbité suché záchody, mršiny vytvářely pachy, cítím je ještě dnes.

Dodnes si vzpomínám na jednu historku: během tohoto pekla a jeho následků skutečně našel v našem domě jeden frontový voják svou rodinu a nevěstu. Byl na několik dní na dovolené, protože se chtěl podle plánu oženit. Tragédie spočívala v tom, že všechny úřady v centru města, včetně matrik, byly mimo provoz. Většina z nich už neexistovala. Řešení se našlo v okolí pomocí nucených pochodů. Sňatek se uskutečnil.

Po oslavách už nebylo možné najít ani stopu. Ženich se musel bleskově vrátit ke své jednotce. Žádná omluva armádě se nekonala. Zachráněný drobenkový koláč zůstal v protileteckém krytu - v bezpečí a bez úhony. Ještě musel počkat na ženicha. Konec dobrý, všechno dobré. Mladý voják se jednoho dne vrátil domů bez úhony. Celá domácnost byla šťastná a koláč stále chutnal výborně.

Nutnost je matka vynálezů: hned po skončení války musela maminka naléhavě vyprat nahromaděné prádlo - byli jsme přece početná rodina. Co si s tímto přídělem vody počít? Každou chvíli se v našem sousedství objevilo nákladní auto s vodou. Mnoho potrubí už nebylo kvůli bombám provozuschopných. Lidé si navzájem pomáhali kbelíky. Moje maminka měla dobrý nápad. Náš mlékař musel pomáhat. Půjčil mámě na pár hodin dvě konve na mléko. Ty se vešly na ruční vozík. Sestry se s prázdnými konvemi vydaly k prameni přímo naproti Zeisigwaldschänke. Než si velké konve odvezly své "cenné zboží", uběhla spousta času. Maminka už čekala v umývárně a hned se dala do práce. Po několika dnech mytí bylo úzké hrdlo vyřešeno a všichni byli spokojeni.

Vzdávám také hold městským pekařům. Museli překonávat nejrůznější úzká místa. Nebylo již možné obstarat mouku, nemluvě o čisté pitné vodě na pečení a tak dále. Fronty se tvořily rychlostí blesku, když se pekaři podařilo upéct chleba, a také jsme museli zkoušet štěstí u jiných pekařů, někdy i vzdálených. Školní vyučování nepřicházelo v úvahu. Některé školy už vůbec neexistovaly. Moje dívčí maturitní škola byla nyní vojenskou nemocnicí. Otěže převzali moji rodiče a několik dalších rodičů (podnikatelů). Měli jsme soukromé hodiny se čtyřmi stejně starými chlapci v soukromém bytě ve Würzburger Straße. Chodili jsme tam několikrát týdně. V té době bylo naše město obsazeno sovětskou armádou. Ale ještě předtím, když se blížili Spojenci, probíhaly obranné boje. "Tvrdí" se takříkajíc nechtěli vzdát města bez boje.

V dubnu 1945 došlo k dělostřelecké palbě na naše domy. Jeden z nich zasáhl přímo náš dům. Projektil se zřítil na suché záchody. Chybělo jen pár metrů a zasáhl by schodiště velkého činžovního domu. To by bylo mnohem horší. Můj otec byl v době průstřelu v posteli. Měl velké štěstí. Vedle něj na nočním stolku ležela velká střepina. Ta mohla otce zabít.

Poslední epizoda. Naše mlékárna měla stroj na výrobu šlehačky. Tehdy jsme o nich věděli jen z doslechu. Ale nutnost byla matkou vynálezů. S uvařeným pudinkem (pokud nám ještě nějaký zbyl), sladidlem a kbelíkem jsme stáli frontu před mlékárnou. Z toho, co jsme si přinesli s sebou, udělal krém pro každého. Věřili byste tomu, že v kbelíku, který si přinesl, bylo to "něco jako smetana". Celá rodina se na krátkou dobu nasytila. Nevýhoda: všichni museli neustále říhat.

Současné svědecké brožury