Chemnitz současní svědci: Gisela Altendorf

"Bydlela jsem se svou rodinou - rodiči a o jedenáct let mladší sestrou Karin - na adrese Walkgraben 27a." Až do 5. března 1945 to byl obytný komplex s několika domy. Kuchyň, ložnice, dětský pokoj, dokonce i vnitřní záchod. Domy postavil výrobce punčoch Esche. Jeho továrna dnes patří k nejstarším, které se ve městě dochovaly.

"Měl jsem krásné dětství. Hráli jsme divadlo, v zimě jsme chodili sáňkovat na malý kopec, který je dodnes vidět na Walkgraben. Dokud nezačala válka." Otec Friedrich pracoval ve speciální továrně, která vyráběla letecká kola. Na frontu nemusel. Maminka Hertha byla ženou v domácnosti. "To bylo tenkrát těžké." Gisela se směje. "Musely se prát hromady plen, pak se drhly na prkýnku. Dnes je to jiné..."

Vzpomíná na první nálet. Jedenáct amerických bombardérů B17 shodilo 12. května 1944 nad Rabensteinem 26 tun bomb. Dopadly v blízkosti dvou rodinných domů. Zemřelo jedno nemluvně. Byl to první smrtelný nálet na Chemnitz za války. "Bydlela tam moje teta, měla štěstí, nebyla zasažena. Pak došlo k masovému stěhování odtamtud, všichni chtěli vidět krátery po bombách."

Jak vypadal každodenní život za války? "Ve škole tehdy platil zákon, že když se do 22 hodin rozezněla siréna, měli jsme vyučování o hodinu později ráno. Pokud trvala do půlnoci, bylo to o dvě hodiny později. Seděli jsme v protiatomovém krytu a doufali, že dneska už bude pozdě. Byli jsme ještě děti." Ale bylo to čím dál horší. Následovalo denní bombardování, selhala voda a elektřina. "A náš dům neměl sklep. Museli jsme vylézt, když se spustil protiletecký poplach, a utéct do prázdných podzemních skladů. Firma Esche je dala k dispozici, aby ochránila mnoho lidí před náletem." V té době se v nich nacházelo mnoho lidí.

Pak přišel 5. březen. "Během dne byl vyhlášen protiletecký poplach. Zrovna jsme se chystali zasednout k večeři, když zazněl předpoplach, ale ten se okamžitě změnil v poplach (jinak jste měli asi 15 minut). Když jsme vyběhli ven, "vánoční stromky" (pozn.: světelné označení bombardérů) už byly na obloze. S velkými obtížemi jsme se dostali do táborového krytu a pak začaly padat bomby." Dodnes si to jasně pamatuje: hřmění způsobilo, že se zabouchly dveře výtahu vedoucího dolů. "Otec vyšel ven a podíval se. Když se vrátil, řekl, že náš dům je pryč, že jsou tam letecké miny a výbušné bomby. A později tam byly i zápalné bomby. V krytu jsme se báli. Všichni lidé. Byla tam panika. A pak tam byla voda. Prasklo potrubí? Všichni křičeli: Když bombardéry odletěly, vyděšení lidé už jen stačili zahlédnout, jak jejich domy hoří ze zničené Goethestraße. "Stáli jsme tam s tím, co jsme měli na těle. A měli jsme štěstí, že jsme vyvázli se životem. Ale byl to nejstrašnější zážitek v mém životě."

Kam měla rodina se dvěma dětmi jít? "Utíkali jsme k tetě do Rabensteinu, pak přišla i moje druhá teta, která byla vybombardovaná na Kaßbergu. Později jsme šli všichni pěšky do Krušných hor a v noci jsme spali v hospodách, kde byla naskládaná sláma. Dostali jsme chleba a marmeládu." Nakonec rodina skončila v Lichtenštejnsku. "Tam jsme se seznámili s jednou ženou z Gablenzu, která přišla při náletech o obě děti."

Poslední dny války: nejprve přišli Američané, pak Rusové. "A pak přišlo to drama potom... hlad, zima, nebyl žádný topný materiál. Seděli jsme jako rodina v malé místnosti u sporáku, zabalení v dekách, na stole svíčka." 1. května 1946 se rodina přestěhovala zpět do Limbacher Straße v Chemnitz. Tam bylo často jídlo jen pro děti, rodiče vyhnal z kuchyně hlad. "Chodili jsme na strniště pro brambory a sbírat klasy kukuřice." Město bylo plné trosek. "Centrum města zmizelo, kolem radnice bývaly úzké uličky. Naproti, tam, kde je dnes Kaufhof, bylo jedno kino za druhým." V té době se v Praze nacházelo několik kin.

Pro Giselu to tehdy bylo hrozné. "Nikomu bych to nepřála. Často se mi vracejí ty obrazy, oheň, voda a výkřiky 'Musíme odsud pryč!!!'. Nedokážu sedět v kině obklopená lidmi. Mám pocit, že se dusím. Musím jít na okraj." Odmlčí se. "Mír nepadá z nebe. Musíte o něj bojovat."

V osmnácti letech odjela Ursula Altendorfová do Berlína pracovat jako učitelka. Nejprve na základní škole, pak na střední škole matematiky. Vrátila se teprve před několika lety. Do své vlasti? "Dnes je pro mě Chemnitz novým městem."

Současné svědecké brožury