Chemnitz současní svědci: Gisela Wittenbergová
Do školy v Bernsdorfu - dívčí - jsem nastoupila v srpnu 1944, když mi bylo 5 let a 8 měsíců. Kvůli neustálým náletům byl první školní rok téměř zrušen. Protože náš byt byl v dosahu školy, musela jsem spěchat domů, když zazněl předzváněcí poplach. Žáci, kteří bydleli dál, mohli jít do sklepa školy. V domě zůstali jen dva "staří" muži - můj děda a soused - jinak jen ženy a děti. Jeden chlapec se narodil až 19. prosince 1944. Od února 1945 trávili naši sousedé většinu času ve sklepě. Ten byl poněkud zabezpečen silnými kládami. V malé místnosti, kde byly umístěny elektrické pojistkové skříně, postavil dědeček dřevěný rám na spaní. V noci z 5. na 6. března bylo ve sklepě 14 dospělých, 3 děti a 1 kojenec. Všichni seděli sehnutí nebo leželi na dekách ve sklepní chodbě a tiše si povídali nebo se modlili za nejhorší. Když se otevřely dveře do sklepa a na dvůr, byly jasně vidět "vánoční stromky". Podrobnosti útoku si přesně nepamatuji. Ale když jsme si mysleli, že je zase po všem a náš dům ještě stojí, vrátili jsme se do našeho bytu ve třetím patře a maminka uviděla na podlaze v obývacím pokoji ležet tyčovou bombu, která ale nevybuchla. Přivolaný děda ji vzal na lopatu, opatrně ji vynesl na ulici a položil do sněhu. Bomba mohla spadnout do pokoje, protože všechna okna neměla skla. Stopy po spálenině jsou na dřevěné podlaze vidět ještě dnes.
Náš protější dům, Wittenberger Straße 1, vyhořel, částečně proto, že v domě už nebyl nikdo, kdo by oheň uhasil. Bylo pro mě obzvlášť těžké se na to dívat, protože tam bydlela moje nejlepší kamarádka. Ale i ona utekla s maminkou k příbuzným do Neukirchenu. Rodina měla ve třetím patře klavír a ten se s několika tóny zřítil z patra na patro. Den předtím v tomto domě také zemřel muž, kterého se nepodařilo vyzvednout. I on byl nalezen, až když byl dům "přestavěn" a poté pohřben. Náš předposlední dům č. 8 byl také vybombardován a vyhořel. Můj dědeček a správce domu č. 6 několikrát vylezli na střechu, aby se ujistili, že létající jiskry a žár nezapálí dům č. 6. Všichni byli v pořádku.
Když ta strašná noc skončila, vypadali jsme hrozně. Nebylo světlo ani voda, která by nás umyla. Díky bohu, že měl dědeček dobrého přítele. Rodinu Grafeových, která bydlela venku na adrese Zschopauer Straße 322. Jezdili jsme tam s ručním vozíkem, abychom se umyli a odpočinuli si. Vody tam bylo dost, protože na tomto velkém pozemku byl rybník.
Jako šestileté dítě si člověk mnoho detailů nepamatuje. Už bych něco takového nechtěl zažít a nikomu bych to nepřál.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.