Chemnitz současní svědci: Hannelore Thieme
Můj otec zemřel ve válce v roce 1943 a já jsem ho téměř nepoznal.
Každý rok v březnu si vždy vzpomenu na nejhorší noc bombardování Chemnitzu v roce 1945 - když mi nebylo ani pět let. Moje matka, sestra a já jsme bydlely na jihovýchodě města.
Nějakou dobu před tou strašnou událostí jsem si hrál s kamarádem na travnatém okraji Sachsenringu, když se nad námi ozvalo hlasité hučení. Moje maminka, která nás hlídala, najednou vykřikla: "Lehněte si na trávu!" Což jsme udělaly. Přímo nad námi letěla nízko letadla. Naštěstí se nám nic nestalo.
Dne 5. března se jako často ozvala letecká siréna a my jsme museli jít dolů do sklepa, když se večer sirény rozezněly. Moje mladší sestra právě prodělala spalničky a měla ve sklepě postýlku. Seděly jsme s maminkou úzkostlivě vedle ní.
Bombardování bylo strašné a nechtělo přestat. Znovu a znovu se rozbíjelo. Slyšeli jsme, jak to hřmí, vyje, syčí, a všechny ženy křičely: "Je zasaženo!".
My děti jsme si zakrývaly uši. Ráno konečně přišel signál, že je vše v pořádku.
Směl jsem vstoupit předními dveřmi. Pohled na okolí byl hrozný. Obloha byla krvavě rudá, všude byly střepy, prkna a střešní tašky. O něco později mi bylo dovoleno vylézt s několika dospělými na střechu a podívat se z okna.
Naproti rozbité domy, vedle totéž a zoufalý křik. Při pohledu směrem k městu bylo všechno černé a rudě žhnoucí a byl tam cítit strašný zápach spáleniny.
Náš byt zůstal naštěstí nedotčený, ale už jsme neměli žádná okna. Když maminka uklidila střepy a třísky, my děti jsme se konečně mohly vyspat.
Druhý den mě maminka vzala do města. Město bylo plné trosek. Šli jsme k vyhořelému a zřícenému kostelu svatého Jakuba a na Klosterstraße. Centrum města bylo téměř úplně zničené. Na pohled a zápach trosek, z nichž se z některých ještě kouřilo, nikdy nezapomenu, ani když o 75 let později stojím u kostela svatého Jakuba a vidím barevné tržiště.
Po tomto zničení města se moje matka stala sutinářkou a pomáhala odklízet trosky. Vídala jsem ji jen zřídka a v pěti letech jsem se stala hlídacím dítětem a starala se o svou malou sestru.
I po 75 letech si na tento strašný zážitek stále pamatuji. Kéž už nikdy nebude další válka ani bombardování.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.