Chemnitz současní svědci: Heinz Gläser

V roce 1945 mi bylo 9 let a bydlel jsem na Oststraße (dnes Augustusburger Straße) 91. Časté bombové poplachy jsou nezapomenutelné pro všechny, kteří je museli zažít. Začaly v oblasti Chemnitz v roce 1940 se svržením prvních bomb, které však nezpůsobily žádné významné škody. Když se rozezněla siréna oznamující různé stupně poplachu, museli se všichni odebrat do protileteckých krytů (na starých zdech lze ještě někdy přečíst nápis "LSR"). Dům, ve kterém jsme bydleli, neměl sklep. Naše sklepy na uhlí a brambory byly blízko domu na dvoře pod hospodářskou budovou. To byl jednopatrový dřevěný barák, který sloužil jako kancelář mého strýce. Pod ním byl klenutý sklep. Tam jsme chodili, když se rozezněl bombový poplach. Tento sklep by samozřejmě v případě zásahu bombou neposkytoval dostatečnou ochranu a my bychom zahynuli. Nicméně, jak bude vysvětleno později, právě toto zdánlivě nevýhodné uspořádání sklepa nám zachránilo život.

V únoru 1944 byly v Chemnitz, v Casparistraße, svrženy první bomby.

My děti jsme tam šly a ještě jsme se radovaly, když jsme našly úlomky bomb!

Dne 2. března 1945 jsme byli na řadě my, ráno byl na Chemnitz těžký nálet s vysoce explozivními bombami. V našem sklepě jsme slyšeli zvuk bomb, které se blížily a blížily. Pak se ozval strašlivý výbuch v těsné blízkosti a pak dlouho (nebo nám to tak alespoň připadalo!) padalo krupobití trosek. Byli jsme si jistí, že se náš dům zřítil. Naštěstí byl ve sklepě také muž, můj otec. Protože mu už bylo přes padesát let, nemusel do wehrmachtu, ale byl odveden do Volkssturmu (poslední záloha pro všechny staré lidi, kteří byli ještě přiměřeně pohybliví), ale nebyl ve službě. Odvážil se vyjít ze sklepa a vrátil se: "Dům stojí".

Po odbavení jsme si uvědomili, že na chodník před naším domem dopadla bomba. Hluboká díra po bombě sahala až ke zdi domu. Bylo jasné, že kdyby měl dům sklep, zeď by se zatlačila dovnitř a dům by se pravděpodobně zřítil. Určitě bychom v tom sklepě zahynuli nebo byli pohřbeni.

Tato bomba byla jednou z pěti nebo šesti bomb, které byly svrženy v řadě podél Oststrasse a dopadly napravo a nalevo od silnice. Některé domy byly zničeny. Bomba pravděpodobně mířila na Reinecker-Werke, která se nacházela v této výšce podél Bernhardstraße (předposlední souběžná ulice s Oststraße, vzdálená asi 200 metrů). Tato továrna pak byla zcela zničena při velkém útoku na Chemnitz 5. března 1945.

Náš dům byl těžce poškozen, všechny okenní tabule rozbité, všude střepy skla, dokonce i ve stěnách nábytku. Ve stropě nad naší postelí byla ještě dlouho zřetelně vidět dlažební kostka, která prorazila střechu a oba stropy do 2. patra a náš strop do 1. patra. Bylo těžké v této suti dál žít.

Proto mě matka odvezla do Klaffenbachu, mého rodiště, kde jsem bydlela u sestřenice a její rodiny. Tehdy se muselo jít z konečné tramvajové linky v Altchemnitz (tehdy "Reichels Neue Welt") "přes kopec", jak se říkalo (na Harthauer Berg směrem k dnešní B 95 do školy v Klaffenbachu). Na kopci jsme se museli schovávat před nízko letícími spojeneckými letouny Mustang v příkopu u silnice.

Tam v Klaffenbachu jsem byl svědkem velkého útoku na Chemnitz 5. března 1945 a viděl jsem krvavě rudé nebe nad hořícím Chemnitzem. Po nějaké době prošli Klaffenbachem první vybombardovaní lidé a vyprávěli mi, jak strašný požár v Chemnitzu zuří. Měl jsem strach o svou rodinu. Naštěstí jsme se brzy dozvěděli, že Gablenz nebyl tak těžce postižen. Moje starší sestra Ellen, která v době útoku pracovala v centru jako pošťačka, se také dostala v pořádku domů.

Po bombardování byla škola v Chemnitzu uzavřena, a tak jsem několik týdnů chodil do školy v Klaffenbachu. Na konci války 8. května 1945 jsem však již byl zpět v Chemnitzu a byl jsem svědkem příchodu sovětských vojsk.

Vzpomínky na dětství za války

Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.