Chemnitz současní svědci: Helga Lehnertová

V myšlenkách se vracím do válečných let kolem roku 1944. Bydleli jsme téměř v centru Chemnitz, na Feldstraße naproti nemocnici Zschopau. Zpočátku se nás válka téměř nijak negativně nedotkla. Čas od času přijeli naši starší sourozenci na dovolenou domů a přivezli s sebou lahůdky: Čokoládu, máslo, cigarety atd. Stejně tak můj bratr Heinz. Ale byly tu i věci, jejichž význam mi byl stále nejasný, např. každý den přicházeli vězni, kteří byli odvedeni na práci. Maminka mi vyprávěla, že ji jednou nahlásil domácí, protože na kbelíky s popelem, které se pro ně vybíraly, dávala palačinky. Ale protože jsme doma měli ještě čtyři děti, žádné další kroky nebyly podniknuty.

Brzy však přišla válka i k nám domů. Náletové poplachy byly stále častější. Vždy jsme se museli co nejrychleji dostat do sklepa, abychom byli chráněni před nálety. V našem případě to nebylo snadné, protože naše malé domky neměly vůbec žádné sklepy. Vyběhli jsme tedy z domu, minuli další dům, zahnuli doleva a šli asi 100 metrů k takzvanému zásobovacímu středisku. Velká budova se zabezpečeným sklepem. Vojáci a civilisté chodili dovnitř a ven ze střediska. Takže to byla veřejná budova. Cestou tam jsem se také seznámil s nízko letícími letadly. Jeden muž mě zatáhl do křoví u zdi a myslím, že mi z rozčilení dokonce vlepil facku. Teď byla válka mezi námi.

Večer 13. února jsme všichni vyběhli na Bernhardstraße na kopci, uviděli jsme rudou oblohu a všichni plakali, protože Drážďany hořely. V následujících dnech nám uprchlíci vyprávěli o strašlivém pekle. První známky škod byly vidět i na ulici, ale pak první velký útok zasáhl i naši čtvrť. Lutherova čtvrť se proměnila v trosky. Ale vzpomínám si, jak jsem s maminkou spěchala po Zschopauer Straße, protože moje šestnáctiletá sestra si plnila povinný ročník na Wartburgstraße. Mladé dívky tam musely pomáhat s domácími pracemi "fajnšmekrům", jak jsme jim říkali. Dům stál, jaké štěstí! Rozbombardovaný sousední dům nám dával představu o mrtvých. Lidé se však dokázali zachránit tím, že se probourali zdí do sousedního domu. Naše škola byla kvůli blízkosti nádraží Südbahnhof zavřená a učili jsme se v Dittesschule, která je dnes součástí TU. Tehdy však byla také nepoužitelná, protože částečně vyhořela.

NEZAPOMENUTELNÁ věc se však stala 5. března 1945 při velkém útoku na Chemnitz. Ve 14 hodin zazněl první náletový poplach. Sklep byl plně obsazen návštěvníky ze zásobovacího úřadu. Už jsme nespali v postelích, ale oblékali jsme se na matrace, abychom mohli běžet rovnou do sklepa. Moje brašna obsahovala informace, jako kdo jsem a kde bydlím, a také hadřík na ústa s připevněným sáčkem, do kterého jsme si mohli dát sníh, kdybychom měli potíže s dýcháním. Naštěstí byl 5. března ještě sníh. Obvykle jsem si s sebou brala svou panenku Inge. Náš tatínek byl nemocný u tety, a tak jsme my, maminka (45), Anneliese (16), Margot (15), obě vedle maminky, já (8) před ní a Gisela (4) na jejím klíně, pilně pracovaly ve sklepě. Byli jsme ve velkém sklepě ve vedlejší místnosti. Během detonací se dveře, zamčené železem, rozletěly a venku se muselo rozpoutat peklo. Pak začal hořet i náš dům. Vyběhli jsme po velkém schodišti. Maminka šlápla na dětskou deku a krátce spadla dolů. Byli jsme venku! Ale kam? Na ulicích byly krátery po bombách. Šel jsem ještě o kilometr dál. Vždycky jsem byl velmi "nezávislý" a následoval jsem muže do sklepa malého domku v č. 13. Vydal jsem se za ním. Obrovské plameny šlehaly směrem k nám a maminka vzrušeně volala mé jméno, abych okamžitě sešel dolů. Pak jsme přelezli dřevěnou stěnu směrem k Johanneum, domovu důchodců nebo pečovatelskému domu, a pak jsme "spočinuli" pod mostem na Bernhardstraße.

Jak bezhlavý musí člověk být, když se chce zachránit pod železničním mostem! Moje sestra Margot hořce plakala, když viděla, jak z oken nedalekého domu šlehají plameny. Její konfirmační šaty visely za ním u švadleny. A tak navzdory velkému neštěstí každý přišel o kousek svého malého štěstí. Ráno jsme se vrátili do našeho domu. Tyčová bomba proletěla naší pohovkou a vletěla do postele, která také hořela. Vzali jsme dětské vozíky a ruční vozíky s peřinami a vyrazili. Když jsme dorazili do domu otcovy sestry na Lohrstraße, byl byt úplně přeplněný lidmi, kteří už neměli střechu nad hlavou. Ale pořád jsme měli tetu Herthu, která měla ve Furthu vlastní domek uprostřed své zahrady na trhu. Tam bylo vždycky tak hezky. Byl tam také "Scharnelt". Dodnes nevím, jak se vlastně jmenoval. Byl to francouzský válečný zajatec a pracoval tam. Často jsme ho navštěvovali ve skleníku a on nám ukazoval fotografii své ženy a dítěte. Tak jsme byli šťastní navzdory všemu, co se kolem nás dělo, a ... našli jsme úplně zničený dům.

A co se stalo potom?

Byla tam ještě matka prvního manžela naší maminky Anneliese a Margotin otec, který zemřel. Tak jsme se statečně vydali na cestu. Holčička je v kočáře. Někdy jsem směla na ruční vozík i já. Z Wittgensdorfu nebo Burgstättu měl jet vlak, řekl nějaký muž na cestě. Babička bydlela v Geithainu! To by byla velmi dlouhá cesta. Dovedete si představit, kolik bylo "radosti", když v malém podkrovním bytě hledalo ubytování pět lidí. Mně to bylo jedno. Všechno bylo pohodové, lidé nechodili rovnou do sklepa, když se spustil alarm, a prodavač v domě mi, "uprchlickému dítěti", dal tyčinku umělého medu. Představte si mé štěstí, když si na něm pochutnávám i po 75 letech. Nějak nám bylo řečeno, že se můžeme vrátit do bytu.

Ale když jsme přijeli zpátky do Chemnitzu, válka ještě neskončila. Znovu jsme se museli nastěhovat do částečně poškozeného sklepa, protože Američané a pak Rusové se přesunuli a ostřelovali město. Teprve 8. května byl oznámen konec války.

První okamžiky, kdy jsme vyšli ven, byly pro mě asi nejpamátnější. Na Zschopauer Straße kvetly japonské třešně. Od té doby se pro mě staly symbolem dobra. A každé jaro chodíme s našimi dospělými dětmi do Lutherstrasse, kde je nyní těchto stromů mnoho, a těšíme se z jejich nádhery. Před několika lety nám náš syn, samozřejmě s vědomím mé záliby a příběhu, který se za ní skrývá, daroval takový strom na naši vlastní zahradu. Bohužel od té doby uhynul.

Milé děti a vnoučata, milí mladí lidé, proč to všechno tak podrobně vypisuji?

V mnoha zemích světa probíhá krutá válka. Vidíme ji každý den v televizi. To by nám mělo stačit k tomu, abychom válku považovali za opovrženíhodnou. Mnoho lidí utíká a hledá lepší podmínky pro život u nás i po celém světě. Život bez války. Ale myslím, že se do tohoto konkrétního příkladu lépe vcítíte, když řeknete: NE VÁLCE!

Mimochodem, když je dnes na obloze několik letadel, jdu do domu. Pořád se bojím.

My, vaši rodiče a prarodiče, my "staří lidé", vám z celého srdce přejeme zdraví a život v míru.

Současné svědecké brožury