Chemnitz současní svědci: Helga Polzer
"Děti, muži i ženy se dusili. Leželi v řadách, když jsme šli ven, museli jsme je míjet. Jedna žena měla na sobě zelený svetr. Měla otevřená ústa a držela si ruku nahoře."
Helze Polzerové bylo v posledním březnu války deset let a žila v Lutherově čtvrti. Když se spustil poplach, musela jít na chodby Kaßbergu. Tam byl protiletecký kryt. Po náletech 5. března 1945 běžela s matkou hořícím městem. Kouř, plameny, zoufalí lidé, mrtvoly. Když se dostaly domů, dům ještě stál. Chyběla jen okna.
Helga Polzerová studovala na Rudolfově škole jako žákyně čtvrté třídy. "Chlapci a dívky byli odděleni. Výuku jsme sledovali se založenýma rukama.
Vyučovací hodiny. Když jste se někdy otočili, přišli řídící učitelé Dietzel nebo Gröner, měli na sobě odznaky (pozn. NSDAP) a dlouhou rákosku." Jednou sama dostala výprask - na ruce, za to, že se otočila. "A mluvit jsme směli, jen když nás o to požádali."
Helga bydlela na Feldstraße 31, z níž se později stala Rembrandtstraße. V činžovním domě žily jen ženy, otec Walter byl na vojně. "Když v roce 1944 začaly nálety, museli jsme si zajistit vodu ve sklepě. To kontroloval protiletecký dozorce. V sousedním domě bydlela židovská rodina Sternbergů. Na začátku roku 1945 ho odvezli. Ženy o tom nemluvily." Proč?
pana Sternberga nacisté odvezli, pochopila Helga Polzerová až později.
V únoru 1945 byl její otec pohřešován na frontě. Domů se už nikdy neměl vrátit. Helze a její matce Hildegardě přišel poslední dopis: "Friedland, 22. ledna, Má drahá matko, má drahá Helgo! Jen pár řádků ode mne ... Včera jsme byli náhle posláni na pochod. Doufejme v to nejlepší. Nemusím ti říkat nic jiného. Máte rádio! Opatrujte se a zůstaňte zdraví a přijměte vřelé pozdravy a polibky od svého Vatela."
Velký útok 5. března. "Odpoledne jsme byli na návštěvě u tety na Falkeplatzu. V tamních domech nebyly žádné sklepy, protože voda v Chemnitz často stoupala vysoko. Když se spustil poplach, museli jsme jít do chodeb Kaßbergu, které byly přestavěny na protiletecký kryt. Byly tam lavice a židle." V těchto dlouhých chodbách přežily noc bombardování tisíce lidí. Helga Polzerová: "Ale v přední části chodeb se udusilo 27 lidí, protože se nedostávalo vzduchu. Děti, muži, ženy. Stáli v řadě, museli jsme je míjet, když jsme vycházeli ven. Jedna žena měla na sobě zelený svetr. Měla otevřená ústa a ruku nataženou nahoru." Na Falkeplatzu už domy nebyly. Nákladní auta nakládala přeživší. "Chtěli jsme jít domů a podívat se, jestli se dá ještě něco zachránit." Trosky, chaos. Máma s Helgou konečně vyšly u zámeckého rybníka. "Viděly jsme tam hasiče a ptaly jsme se jich, jak můžeme pokračovat. Ale oni byli z Lipska a nevěděli, jak se tam dostat." Odysea hořícím městem pokračovala. Kouř, plameny, zoufalí lidé. Mrtvá těla. "Vyšli jsme na Zschopauer Straße. Hořel jeden dům. Uvnitř seděl v křesle mrtvý muž." "Co se stalo?" zeptal se.
Když se vrátili domů, dům ještě stál! Přední část domu tam byla, zadní část tam byla, okna chyběla. "Sousední dům hořel tři dny, byl v něm fosfor, hořel od podlahy k podlaze. Ženy ohmatávaly rukama vnější stěny, aby zjistily, jestli je uvnitř ještě horko." Krátce před koncem války Američané ostřelovali město dělostřelectvem. "Jeden granát dokonce prosvištěl naším domem." Pak přišla Rudá armáda. "Ženy se schovaly, nevím kam. Najednou byli v bytě dva Rusové a já seděla sama na gauči. Voják se rozhlédl, vzal fotku, kde jsem byla s rodiči, podíval se na ni, položil ji a odešel." Ženy opět vyšly ven. Chybělo jen kolo.
Helga Polzerová byla potvrzena ve věku 15 let. Později montovala dynama ve firmě VEB Fahrzeugelektrik, naučila se těsnopis a později pracovala jako úřednice na průmyslovce. Nikdy více válka bylo její heslo: "Každému, kdo se dotkne pušky, by měla shnít ruka! Tímto heslem jsem se řídil. Ale mladí lidé se později museli vrátit do armády." Nechápavě se dívá na podlahu.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.