Chemnitz současní svědci: Horst Reimann
"Ve sklepě jsme žili více než čtyři týdny. Máma spala v zinkové vaně a dole mi postavila postýlku. Ve sklepě byla také jednotka Volkssturmu. V Neefestraße, kde je dnes Solari Tower, postavili barikádu ze starých sudů od tukové chemie." V té době se v domě nacházel i dům, kde se nacházel.
Horst Reimann zažil válku v Platnerstraße 5, kde žil s matkou ve dvoupokojovém bytě. V březnu 1945 mu bylo pět let a byl jedináček. Jeho otec byl v říšské pracovní službě, poté na východní frontě a později ve Francii. Válka a doba po ní Horsta Reimanna poznamenaly. Když se k nebi vznesl první ohňostroj, zavrávoral. "To mi pořádně zatížilo nervy."
Válka byla obdobím nedostatku: "Když mléko zkyslo, vyráběli jsme z něj tvaroh. Když jsme měli v neděli knedlíky a strouhané brambory se vymačkaly, nechali jsme vodu stát, dokud se škrob neusadil na dně. A ten se pak používal na škrobení ubrusů a jiného prádla." Někteří lidé slupky z brambor sušili a mleli v mlýnku na kávu.
Horstova matka plnila punčochy. "Jednou pomohla nějakým lidem, kteří neměli peníze, ale měli psa. Nebylo pro něj jídlo, tak ho zabili a mamince dali kus jako výplatu." Pak ho uvařila jako skopové.
"Žili jsme ve sklepě víc než čtyři týdny. Asi v únoru, březnu 1945. Maminka spala v zinkové vaně a dole mi postavila postýlku. Jako pětiletá jsem pomáhala zabarikádovat dveře do sklepa cihlami poté, co dopadla bomba a zranila dívku, která seděla na sudu s vodou. Do sklepa se tehdy chodilo povinně. Lidé měli přežít."
"Musela se projevit ohleduplnost. Děti musely být potichu, běda, kdybychom křičeli. Ve sklepě byla také jednotka Volkssturmu. V Neefestraße, kde je teď Solari Tower, postavili barikádu ze starých sudů od tukových chemikálií. Prázdné sudy jsou nebezpečnější než plné - kvůli plynům, které se v nich tvoří...! Tam, kde je nyní sklad pneumatik Toyota, stála dříve kasárna. Byli v nich ubytováni italští zahraniční dělníci. Přišli žebrat, protože se jim po změně italské strany vedlo hůř. Maminka jim dala kus chleba. Nahlásili ji na policii. Musela jít na gestapo. Dodnes si pamatuji maminčina slova: "Největší lump v celé zemi je a zůstane udavač!
" Viděli jsme velký útok. Obloha byla ohnivě rudá. Druhý den mě máma vzala k sestře do Richard-Wagner-Straße. Ulice plné trosek. Později došlo i k vážným zraněním a úmrtím, když se zřítily zdi domů. My sami jsme byli ušetřeni, stejně jako celá čtvrť." Koncem léta 1945 se můj otec vrátil ze zajetí. Se zápalem plic. Horst:
"Tehdy jsem k němu neměl opravdový vztah."
Pak to pro nyní šestiletého chlapce začalo být opět těžké: "V listopadu 1945 jsem měl vřed na dvanácterníku. Na operaci nebyly peníze. Ruský lékař nařídil. Střídavě teplé a studené obklady. A nějak to přešlo. Byla lehká dieta, vařené brambory a červená řepa. Celé roky jsem nemohl jíst červenou řepu."
Se spolužáky sbíral železný šrot, protože nebylo kapesné. "Chodil jsem do ruiny v Goethestraße a vynášel olověné trubky," říká. "Plný ruční vozík třísetkilových trubek! Jednou nás vyhnal majitel domu. Peníze, které jsme za to dostali, pomohly i mým rodičům, kteří toho moc neměli. O sobotách si museli přivydělávat: odklízením suti ve městě."
Válka a doba po ní Horsta Reimanna poznamenaly. Když na Brückenstraße vybuchl první ohňostroj, strnul. "To mi zatížilo nervy." Zůstal také strach ze zrady.
Horst se stal inženýrem dřevařské techniky.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.