Chemnitz současní svědci: Jürgen Reuther

Narodil jsem se v září 1940 a od té doby jsem bydlel s rodiči v domě prarodičů na Markersdorfer Straße 49, na rohu ulice Knieweg. Dva měsíce po mém narození byl můj otec odveden do wehrmachtu. Poté byl poslán na východní frontu a v březnu 1945 padl ve Východním Prusku.

Jako čtyřletý jsem zažil dobu náletů na Chemnitz, kterou provázel zážitek, že jsem byl často vytržen ze spánku a musel jsem s matkou, bratrem a prarodiči hledat úkryt ve sklepě našeho domu. Někdy mě dědeček v době před poplachem vyvedl před dům a já viděl na obloze vánoční stromky. Do té doby byl v našem sklepním sklepení díky všeříkajícímu hluku motorů bombardovacích letek strach z toho, co se může stát, fyzicky hmatatelný.

Nejhorším zážitkem byl pro mě a mou rodinu den, který bohužel nemohu datovat. Během útoku spadly na Markersdorfer Straße dvě letecké miny. Jedna spadla přímo na Markersdorfer Straße mezi nemovitostmi na Markersdorfer Straße 51 a 42, což bylo asi 30-40 metrů od našeho domu, a druhá mezi nemovitostmi na Markersdorfer Straße 36 a 45. Říkalo se, že tyto letecké miny měly zasáhnout plynárny v Altchemnitz, ale spadly blízko nás.

Několik dní předtím byl v noci při útoku zničen dům v Markersdorfer Straße 25, v jehož sklepě byla pohřbena teta Lotte (od přátel mých prarodičů manželů Viertelových). Během útoku si přes noční košili přehodila jen kabát, pod paži si strčila dvoukilový sendvič a utekla do sklepa. Z trosek ji zachránili a do domu mých prarodičů dorazila špinavá a úplně rozrušená. Její manžel měl noční směnu a unikl tomuto dramatu, kdy oba náhle zůstali bez domova. Teta Lotte byla během útoku ve sklepě, když náš dům málem zasáhla letecká mina. Vzpomínám si na pekelný strach, který při tomto útoku panoval v naší sklepní klenbě. Seděla jsem mamince na klíně vzadu, o dva schody níž než ostatní v přední části našeho klenutého sklepa, kde stála, seděla a ležela babička, dědeček a teta Lotte. Tam, kde jsme s maminkou seděly, byly hordy brambor a já si dodnes pamatuji ten bramborový a zatuchlý pach sklepa. V předním sklepě byl vodoměr, plynoměr a police se zavařovacími sklenicemi a studená kachlová podlaha. Celá sklepní klenba byla tak malá, že v přední části bylo vlastně místo jen pro dva lidi, a to jsme tam byli tři a s maminkou jsme si mohli tak akorát sednout.

Když se hukot motorů bombardérů stále více přibližoval, moje teta Lotte propukala v hysterický pláč strachu kvůli svým traumatickým zážitkům a všichni se modlili modlitbu Páně a posílali své vlastní volání o pomoc k Bohu a všem dobrým duchům. Matka mě svírala a já ji, dokud nepřišla velká rána a celý náš dům včetně sklepní klenby se neotřásl v základech a pak nenastal děsivý klid. Dědeček otevřel dveře do sklepa a maminka se protlačila dovnitř, protože nalevo od dveří do sklepa, pod schody do prvního patra, stál kočárek s mým bratrem! Všechno bylo plné rozbitého skla, vytržené dveře do umývárny se opíraly o schody do patra, šikmo nad bratrovým kočárkem. Na kočárku mého bratra Stefana, který byl přikrytý plenou, ležely kousky rozbitého skla ze skleněné výplně dveří umývárny a on tam klidně spal. Jaké štěstí v tomto chaosu, můj bratr přežil bez úhony a zřejmě i bez zranění.

Náš dům byl v nevýslovném stavu, téměř všechny okenní tabule byly zničené, všechny záclonové tyče se válely strhané. Těžké dveře do ložnice mých prarodičů ležely vytržené na babiččině posteli a mohly ji zabít, kdyby tam ležela. Téměř všechny krovy našeho domu byly polámané, všechny břidlice na střeše byly stržené a ležely na hromadách na ulici a před domem. Štít střechy obrácený k leteckému dolu byl metr na jednu stranu; ale my jsme byli naživu!

Matně si vzpomínám na nekonečnou řadu lidí, kteří 5. března běželi kolem našeho domu do vnitrozemí pod zářící rudou oblohou. Tento útok také zničil živobytí mých prarodičů, protože malá tiskárna na Zschopauer Straße 86 v Chemnitz lehla popelem a sutinami.

Současné svědecké brožury