Chemnitz současní svědci: Lisbeth Scheinertová
"Museli jsme přelézat polovinu lidí, všechno se válelo na ulici. Na druhé straně hořel dům, uvnitř byla zápalná bomba. Uvnitř byli ještě lidé. Křičeli. Nikdo je nemohl zachránit. Na to se nezapomíná."
Lisbeth Scheinertové bylo v době bombardování Chemnitzu 16 let a žila v Erfenschlagu. Její dům byl zničen náloží. "Na protější louce byla obrovská bomba, nevybuchlá bomba o velikosti plakátovacího sloupu." "To byla obrovská bomba.
"Jako děti jsme často chodili k sedlákovi, hráli si tam a občas si vytáhli řepu. Bylo nás šest děvčat a vždycky jsme držely pohromadě. Často jsme chodily bruslit na zamrzlou Zwönitz." Na denním pořádku bylo také surfování na ledové kře s tyčemi na šaty. "V létě jsme se chodily koupat nebo si hrály v lese. Také jsme lyžovali a sáňkovali, měli jsme krásné hory." Její otec pracoval jako mistr (stavbyvedoucí) a pomáhal stavět Chemnitzer Hof.
"Ve škole jsem to měla trochu těžší. Protože můj otec byl politický vězeň v koncentračním táboře Sachsenburg. Byl v KPD. To se mě drželo celou dobu ve škole. Otce odvezli v roce 1933." Údajně pokácel jeden z Hitlerových dubů, které byly v té době všudypřítomné. "Ale to nebyla pravda. Dokonce jsme ho navštívili v koncentračním táboře*." Její otec byl později propuštěn, ale v roce 1941 byl rychle odveden do wehrmachtu, i když mu bylo už 40 let.
Lisbeth opustila školu v roce 1944. "V březnu 1945 jsem byla hospodyní v jedné rodině v Erfenschlagu. Pátého dne jsem měla nějakou předtuchu. Nebyla jsem k ničemu dobrá. Útok přišel večer. Když zazněly sirény, šli jsme jako obvykle do bunkru v Einsiedelu. Byl to starý pivní sklep, nahoře skála, otevřená chodba. Uvnitř byly davy lidí. Stovky lidí, stáli jsme velmi blízko u sebe. Venku bylo slyšet hřmění, nárazy. Pak se vzduch sevřel. A všichni jsme šli dolů, aby mohl vzduch proudit nahoru."
Lidé opustili svůj úkryt o půlnoci. Domy hořely. "Museli jsme lézt přes půlku lidí, všechno bylo na ulici. Na druhé straně hořel dům, uvnitř byli ještě lidé. Křičeli. Na to se nezapomíná. Nikdo je nemohl zachránit. Ve skladu brambor bylo devět nebo jedenáct lidí. A do toho sklepa spadla ze všech míst výbušnina. Roztříštila lidi a jejich kusy vyhodila na ulici. Museli jsme to místo minout. Všichni se ve vesnici znali. Když jste je znali a pak jste viděli ty kusy, jak tam leží - na to nezapomenete do konce života."
Doma bylo všechno zničeno výbušninou. Přes cestu na louce ležela obrovská bomba, nevybuchlá bomba o velikosti plakátovacího sloupu. Tým z Torgau ji zneškodnil. Ale stále nebyl klid. Když přišli Spojenci, Rudá armáda obsadila město až ke staré pivovarské vile, vzpomíná Lisbeth. "Odtud až ke Schwarzenbergu už žádná okupace nebyla. Všichni se tam potloukali. Dezertéři, esesáci, vězni. Kradli všechno, co nebylo přibité. Všichni chtěli žít."
"Jednou tam byli Rusové," vzpomíná Lisbeth Scheinertová. "Dožadovali se matky (manželky). Řezník na nás křičel, abychom se schovali. My holky jsme zalezly do roury. Ale Rusové chtěli jen kladivo (molotok), to byla asi chyba překladu. Použili ho na zatlučení kola a pak šli dál."
"V lese jsme nosily dřevo. Vypadalo to tam hrozně. Nejlépe hořela bříza. Smrk se musel nejdřív usušit. U Erfenschlagu byly vykáceny celé úseky lesa. Na polích jsme lopatami vymetali krátery po bombách, protože sedláci museli zasít. Otec se vrátil z amerického zajetí v roce 1946. Ve Francii dezertoval."
Lisbeth se nejprve stala učitelkou v mateřské škole, pak úřednicí na průmyslovce. "Všech pět dívek, se kterými jsem si hrála, válku přežilo. Poslední a nejlepší kamarádka zemřela před dvěma lety. To se na mně opravdu podepsalo."
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.