Chemnitz současní svědci: Marianne Bregula
Moje strašné vzpomínky na nálety na Chemnitz v únoru a březnu 1945:
V té době mi bylo sotva 15 let a pracovala jsem jako dívka školou povinná v mlékárně na rohu Fichtestrasse a Rudolfstrasse.
Již v únoru 1945 byla Lutherova čtvrť terčem několika denních náletů, při nichž byly zasaženy i okolní domy mého pracoviště. Ještě dnes slyším strašlivý řev a rachot bomb.
Když se 5. března ráno znovu rozezněly sirény, rozvážel jsem mléko do domů na Bernhardtstrasse. Nechtěl jsem chodit do cizích sklepů, a tak jsem utíkal do domu, kde jsem pracoval. V těchto sklepních chodbách s klenutými stropy jsem se cítil poměrně bezpečně. Nevstoupil jsem však do sklepní chodby podél Rudolfstrasse jako obvykle, ale do chodby ve Fichtestrasse, a to bylo mé velké, nepopsatelné štěstí.
Když jsem slyšel přilétat letadla, v duchu jsem Lutherův kostel proklel, protože vždy sloužil jako přibližovací cíl. Najednou se bez hlesu ozvaly dvě obrovské detonace, podlaha sklepa se otřásla a pak jsem cítil, jak se dům nad námi zřítil. Strop sklepa se za mnou zřítil a pohřbil lidi ve sklepní chodbě vedoucí do Rudolfstrasse. Nikdy jsem se nedozvěděl, kolik lidí zemřelo. Muselo jich být dost, protože v tomto velkém rohovém domě žilo hodně lidí. My, kteří jsme byli ušetřeni zřícení stropu sklepa, jsme mohli jen stěží dýchat, protože se nám na plicích usazoval prach z malty. Byli jsme zasypáni všude kolem, byla tma jako v pytli a my jsme nemohli ven. Nakonec se nám podařilo dostat se ven průrvou ve zdi přes sousední dům a sklepním oknem. Venku byl strašlivý pohled. Tam, kde předtím stál dům, byla teď jen velká hromada kamení. Záchranné týmy, které byly zajatci, už začaly kopat, aby zjistily, jestli se jim podaří vyhrabat nějaké přeživší. Vykopali živého malého chlapce a předali mi ho do náruče. Jeho matka a bratr-dvojče byli pravděpodobně mrtví. Odnesl jsem chlapce do záchranného centra v Rudolfově škole. Bylo pro mě velmi obtížné se tam dostat, protože v okolních ulicích byly hromady sutin ze zasažených domů. Záchranné centrum bylo již zcela přeplněné. Nikdy nezapomenu na bolestné výkřiky zraněných lidí.
Když jsem se večer konečně vrátila domů, zrovna když jsem vyšla ze sklepa s šátkem na hlavě a prachem z malty na oblečení, rodiče a sourozenci si ani nedokázali představit, co jsem ten den zažila, protože útok na Kaßberg téměř nevnímali.
Když o několik hodin později začal hlavní útok na Chemnitz a já musela znovu do sklepa, měla jsem nervy napjaté. Dům mých rodičů byl bomb ušetřen. To bylo mé druhé velké štěstí toho strašného dne.
Doufám, že už nikdy nebudu muset zažít něco tak strašného.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.