Chemnitz současní svědci: Peter Schlegel

Vzpomínám si na válku - strašnou a působivou.

Každou chvíli jsme museli chodit dolů do protileteckého krytu v našem domě v Bernsdorfer Straße 42, byla tam spousta lidí, tak úzkostlivě si povídali, někteří plakali, když se někde rozblikala světla a ozvala se hlasitá rána. Někdy se otřásaly i stěny sklepa.

Jednou jsme se vrátili nahoru z protileteckého krytu a já jsem našel ve své postýlce tyčovou bombu, ta věc prorazila střechu a stropy a skončila jako pecka zrovna v mé posteli. Několik dní jsem musel strávit noc v ložnici rodičů, pak lidé z protiletecké služby škody opravili, strop nad mou postelí byl znovu utěsněn, ale několik dní to v mém pokoji tak divně páchlo a před usnutím jsem se dlouhé minuty díval na místo nad sebou na stropě, kde byla opravena barva.

A pak přišel 5. březen 1945, den, kdy spojenecké bombardéry zničily mé rodné město a udělaly hluboký řez do mého mladého života a mé malé duše:

Na zimní večerní procházce jsme na obloze viděli takzvané "vánoční stromky" a já věděl, že brzy bude zase v protiatomovém krytu. Pak byl vydán rozkaz a já jsem mohl jít spát. Maminka mi četla o Siegfriedovi, drakobijci - to si pamatuji velmi dobře. V jednu chvíli jsem usnul a pak mě ze spánku hrubě vytrhla vzrušená maminka, narychlo mě oblékla a spěchali jsme do sklepa.útok na Chemnitz a pak se ozvala rána, která otřásla zdmi, lidé křičeli, v jednu chvíli jsme dřepěli vzadu v protileteckém krytu, ozývalo se pískání, vytí, dunění, bouchání a všechno se strašně třáslo, pak strašná rána, svíčka zhasla.Pak strašný náraz, většině z nás zhasla svíčka kvůli obrovskému tlaku vzduchu, pláč, křik, lidé padali jeden přes druhého, máma do mě strčilamaminka mě protlačila temnou sklepní chodbou někam do další části sklepa, pak tam bylo okno, maminka mě protlačila úzkým otvorem ven na ulici, kde všechno hořelo a ve vzduchu visel strašný zápach, na který nikdy nezapomenu.

Dodnes se mi vracejí obrazy hořící Bernsdorfer Straße, například u táboráku, někdy i při grilování - od kaluží fosforu hořela i ulice. Z temné oblohy padaly do hořícího města jedna bomba za druhou, jedna detonace následovala druhou. Křičel jsem na maminku, ale okno bylo pro ni příliš malé, křičela: "Utíkej, utíkej, Petře, utíkej z domu!" A já běžel přes ulici směrem k malému parku na protějším Rosenplatzu, až jsem se zastavil uprostřed sněhu na velké bílé ploše.

Přestože mi toho dne nebylo ani pět let, ty obrazy se mi nesmazatelně vryly do paměti. Skutečnost je mnohem krutější než většina filmů, které jsem viděl později. Téměř všechny domy kolem náměstí byly podřezané, některým chyběly celé poloviny, nábytek bezostyšně visel přes rozbité podlahy, lidé křičeli, na chodníku se válely mrtvoly. Uprostřed noci bylo skoro jako ve dne a všude byl cítit nepopsatelný zápach hořících těl, zuhelnatělého dřeva, hasicí vody a chemikálií. A pak ten nervy drásající hluk: hukot letadel, výbuchy, záblesky světla, tříštivé nárazy, praskající zdi, opravdové peklo.

Křičel jsem, až se mi od huby prášilo, a v jednu chvíli přišli muži z protiletecké obrany s dlouhými žebříky a vzrušeně křičeli, abych slezl z rybníka. Nevěděla jsem, co se děje, jen jsem plakala a křičela na mámu. Muži se ke mně plazili po dlouhých žebřících, které měli položené na zemi. Dnes si uvědomuji, že jsem stál uprostřed zamrzlého protipožárního rybníka a led znepokojivě tál.

Pak mě muži chytili, bránil jsem se rukama i nohama, ale byli silnější než já. Odtáhli mě k nedaleké škole Dittes, kde sbírali bezdomovce a zraněné. Tělocvičnu bych dokázal nakreslit ještě dnes, ty obrazy mám tak jasně v paměti. Kolem se válely pytle se slámou, poškozené i neporušené matrace, dospělí plakali, což jsem nikdy předtím neviděl, jiní utěšovali, většina jen seděla a mlčela hrůzou.

V jednu chvíli dorazila i moje maminka, která se přece jen dostala ze sklepa našeho zničeného domu, ale byla zraněná, krvácela a dívala se skrz mě s prázdným výrazem. Hodně plakala a já už svému malému světu nerozuměla.

Další den jsme strávili u tety Berty o dvě ulice dál. Mamince někdo půjčil malý ruční vozík, "Rollfix", a nějaké polštáře. Naložili mě na vozík a maminka pak dva dny pochodovala s vozíkem a se mnou po polní cestě do Lipska směrem k babičce a dědečkovi. Nějak to zvládla, tátovi rodiče bydleli v Bernbruchu u Bad Lausicku, kde jsme hledali a našli přístřeší u prarodičů. Lidé ve vesnici k nám byli laskaví, ale moje maminka se z "praskliny", jak se říkalo, kterou utrpěla při náletu, nikdy nevzpamatovala a 16. června 1945 moje drahá, hodná maminka zemřela. Byla pohřbena na malém hřbitově vedle vesnického kostela.

A teď jsem byl sirotek, ale věděl jsem to jen napůl, protože jsme všichni ještě čekali, až se otec vrátí z války.

Byl nezvěstný v boji s německým wehrmachtem a nikdy se nevrátil ...

Současné svědecké brožury