Chemnitz současní svědci: Regina Schettlerová
Bydlíme v zadním domě. Jsme moje matka, můj bratr, kterému je 11 měsíců, a já, kterému je 5 let. Náš otec je voják na frontě v Rusku. Jak už to tak bývá, i ten den kvílí sirény. S bratrem v kočárku procházíme přes dvůr k zadnímu průčelí přední budovy malými dřevěnými dveřmi do protileteckého krytu. Je tam tma, jen jedna žárovka na stropě slabě svítí. Překvapeni poplachem mají kolemjdoucí přístup do protileteckého krytu přední budovy z ulice. A do sklepa si nahmatal cestu slepý muž. Sirény nepřetržitě kvílí. Muž říká: "Okamžitě zavřete dřevěné dveře." A kočárek s bratrem je postaven k těmto dveřím. Obyvatelé přední a zadní budovy, samé ženy, sedí mlčky v půlkruhu na malých stoličkách a lavičkách. Z dálky slyšíme dunění křídel letadla, které se zlověstně blíží a blíží. Slepý muž říká: "Vyndejte dítě z kočárku." Matka si ho vezme na klín. Žárovka zabliká a zhasne. Bombardování.
Tlak vzduchu nás sráží k zemi. Ztěžka dýcháme. Pak je na několik vteřin ticho. Říkám: "Jsem naživu."
Slyšíme, jak se hroutí stěny, jak padají samy do sebe, a věčný šum tříštícího se skla a nádobí. Některé ženy křičí, kňučí, pláčou. "Zachovejte klid, zachovejte klid," nabádá mě slepec.
Do temného sklepa zasvítí světlo. Dřevěné dveře jsou pryč. Stojíme jako přimrazení před kočárkem. Je plný suti a kusů kamení. Slepec z ulice je prozíravý muž. Můj malý bratr je naživu. Všichni jsme naživu.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.