Chemnitz současní svědci: Renate Hähle

Když jsem se v roce 1940 narodil, válka už byla v plném proudu. Vyrůstal jsem se slovy "válka" - "bomby" - "fronta" a slýchal jsem je ve svém dětském prostředí až příliš často. Bratr mé matky Heinz padl v boji. Nevím kde a nemohu se na to nikoho zeptat. V roce 1943 byl můj otec zabit u Sevastopolu na Krymu v Rusku. Maminka se se mnou vždycky večer pomodlila: "Milý Bože, učiň mě zbožným, ať se tatínek vrátí". Už se nevrátil a já si pamatuji jen to, jak kolem mě plakaly ženy v černém oblečení. Když už to na mě bylo moc, prý jsem mamince řekla: "Ale zítra už plakat nebudeš, protože zítra je nový den." Později mi řekla, že to přijala jako své životní motto.

Před 5. březnem začaly útoky také v Chemnitzu a mnoho lidí - byli jsme u toho - sledovalo bombardování se zvědavostí a vnitřním strachem. Zasažena byla zdravotní pojišťovna na Müllerstrasse a Kaßbergstrasse. Bydleli jsme na zámku v Rießnerstrasse v malém, prostém bytě v domě mých prarodičů z otcovy strany. Žila už jen babička a vedle nás bydlel strýc Paul (otcův bratr) se svou ženou Liesbeth. Hráli jsme si na "válku" se sousedovic dětmi a nacpali jsme si panenky a hračky do zadní části domu. Díky tomu zůstal můj kočárek s panenkami ušetřen požáru.

Občas se na ulicích válely proužky alobalu - říkali jsme mu stříbrný papír -, které jsme sbírali. Shazovala je letadla, aby rušila rádiovou komunikaci a zajistila přesnost bomb.

Často se ozývaly poplachy a sirény strašně kvílely. Vzbudil jsem mámu a rychle se oblékl. A strýc Paul mě vyzvedl a k mé radosti jsme byli ve sklepě vždycky první. Jeden po druhém přicházeli ostatní obyvatelé a my jsme s obavami čekali na "sirény pro všechny". Dostala jsem sáček s adresou tety Else a datem narození pro případ, že bych se ztratila. Strýček Paul, teta Liesbeth a maminka se večer sešli u našeho rádia (nevím, v kolik hodin, pro mě bylo vždycky pozdě, jakmile se venku setmělo) a poslouchali - samozřejmě velmi potichu, protože to bylo pod trestem zakázáno - stanici z Londýna. Odtamtud se oznamovaly další nálety.

Drážďany už byly proměněny v trosky. Moje teta Else v Adelsbergu viděla ohňostroj z Drážďan z Chemnitz. Její dům byl na kopci a měli jsme dobrý výhled. Věděli jsme tedy, že útok na Chemnitz se blíží.

Teta Else nás chtěla vzít na horu, ale maminka nechtěla opustit svůj skromný byteček. Udělala si zásoby a do našeho zadního domu přinesla peřiny, nádobí a všechno, co jsme považovali za důležité. Tak, jak jsme si my děti vždycky hrály.

Když mě večer ukládala do postele, byla jsem až na zimní kabát a čepici úplně oblečená, abych mohla jít rychle spát, až přijde čas. Usnul jsem a pro mě to bylo uprostřed noci (ve 21.00), když se rozezněly sirény. Myslím, že moje maminka vůbec nespala, protože věděla, co se blíží. Strýc Paul mě vyzvedl jako obvykle a všichni se shromáždili ve sklepě.

Nejhorší pro mě bylo, když se musely nasazovat plynové masky. Plakala jsem a byla jsem vyděšená, když známé tváře kolem mě zmizely za těmi strašnými maskami.

Máma mě jimi netrápila. Přes nos a ústa mi přivazovala vlhké látky namočené v octu, aby mě ochránila před oblaky plynu nebo prachu a zajistila mi tak přežití. Kolem nás se ozývaly strašlivé zvuky, když se k nám blížilo mnoho (prý stovky) letadel. Ozývalo se burácení a syčení a bylo to horší než ta nejhorší bouřka. V centru města muselo spadnout mnoho bomb.

Toho večera se u nás doma náhle objevil můj dědeček Matthess. Byl hasičem na plný úvazek. Hasiči byli posláni pryč, protože by stejně nemělo smysl je nasazovat. Věděl, že by se nám hodil. Z našeho bytu v prvním patře pak přinesl maminčin šicí stroj. Byl to silný muž a najednou dědeček i se šicím strojem odletěl nebo odplul. A dveře do sklepa po schodech dolů k naší malé skupince nedočkavců. Tlak vzduchu ho unášel. Alespoň tak si to pamatuji. Pak se ozvala strašná rána a celý dům se otřásl, až do sklepa. "Teď nás to zasáhlo" - tato slova dospělých si pamatuji velmi jasně. Teď jsme se museli co nejrychleji dostat ze sklepa, protože nikdo nevěděl, kdy se dům zřítí nebo kdy do sklepa spadnou zápalné, fosforové nebo jaké bomby.

Nevím, jak jsme se dostali na ulici. Byl jsem malé dítě a každou chvíli jsem usínal, byl jsem přetažený. Pak jsme stáli na ulici naproti našemu domu. Trochu sněžilo a na silnici byla břečka. Viděli jsme, že náš dům hoří. Nevím, co dělali a říkali ostatní vedle mě. Já jsem jen fascinovaně hleděl do plamenů. Celá ulice byla v plamenech. Každá vrstva střechy se odlupovala jedna po druhé. Střešní tašky, střešní lepenka, krovy. Všechno vyletělo nahoru, jako by to zvedla přízračná ruka, a najednou zmizelo v plamenech. Bylo to strašidelné. Na ulicích a chodnících se válely zápalné bomby. Matka mi opatřila kočárek, abych mohl lépe postupovat v běhu. Ale když jsme ho potřebovali, byl pryč. Nesla mě jako uzlíček pod paží a chtěli jsme jít do Luisenschule ve sklepě. Pak přiletěla nízko letící letadla a střílela po všem, co se v malých uličkách hýbalo. Maminka musela přelézat zápalné bomby a na Luisenplatzu jsme zalezli pod lavičku v parku, abychom byli před bombardéry v bezpečí. Dědeček byl pravděpodobně s námi, ale už si to nepamatuji. Pro mě byla důležitá jen maminka a s ní jsem se cítila v bezpečí. Zvuky letadel a hořících domů byly strašné. Nepamatuji si, kdy jsme se dostali do Luisenschule a kolik bylo hodin.

Někdy v noci jsme šli dál směrem na Glösu nebo Bornu. Na sídlišti tam bydlel jeden známý (zaměstnanec firmy strýce Wolfganga) - pan Clemens. Našli jsme si tam ubytování a zůstali jsme tam. Nevím, jak dlouho.

V určitém okamžiku jsme se dostali k tetě Else do Adelsbergu. Plně naložený ruční vozík, máma, děda a já. Kočárek se vrátil do ruin našeho domu a děda s maminkou už odvezli pár uskladněných věcí do bezpečí. Myslím, že jsme strávili celý den pochodováním po Reichenhainer Straße směrem k Adelsbergu se stovkami dalších lidí z města. Centrum města bylo neprůjezdné a zcela zablokované hromadami trosek, které hořely několik dní.

Můj dědeček mezitím zjistil, že jeho dům v C.-v.-Ossietzky-Straße stále stojí. Obrovský kráter po bombě s obrovským výbuchem před domem prozatím znemožňoval bydlení. Našli jsme si tedy ubytování u tety Else v Adelsbergu.

Vím jen, že maminka musela často chodit do města k našim ruinám pro své věci. Byly také vyrabovány a rozkradeny. Vždycky jsem chtěla jet s ní a pověsila jsem se jí na krk. Vždycky mi říkala, že město pořád hoří. To byl jediný důvod, proč jsem s ní nechtěl jít.

To bylo pro mě 5. března 1945.

Pak začalo poválečné období. Ale to už je jiná část příběhu. Vzpomínám si na hory bílého zelí před těmi několika málo obchody, na fronty před automaty na pitnou vodu, na pracovní nasazení při čištění cihel, na Rusy pochodující v nekonečných řadách na koních a vozech po Zschopauer Straße. Vzpomínám si, že moje čtrnáctiletá sestřenice Anita musela být schovaná u sousedů v seně a že jsem jako dítě musela Rusům nosit džbány s vodou pro jejich koně a vojáky. Bylo známo, že Rusové milují děti a mně jako čtyřletému se nemohlo nic stát.

Nikdy nezapomenu na všechno, co jsem si zapsal. Také nemám rád slova jako "bombardovací počasí" a podobně a nepoužívám je. Protože v našem městě tehdy nebylo "bombardovací počasí", jinak by bomby nezasáhly naše domy, ale Hartmannovu továrnu (zbrojovka).

Kde ženy jako moje matka vzaly sílu začít znovu, je mi záhadou. Ale milovaly život a to málo, co jim zbylo, a samozřejmě i nás děti.

Současné svědecké brožury