Chemnitz současní svědci: Roland Kaden

Narodil jsem se 25. ledna 1937 v dělnické rodině s celkem pěti dětmi v průmyslovém městě Chemnitz. Během války a dlouho po ní jsem bydlel s dalšími třemi sourozenci "na úpatí Sonnenbergu", Sonnenstraße 5, hned vedle Dresdner Platz. Můj otec, narozený v roce 1901, byl v roce 1943 odveden přímo na frontu směrem ke Stalingradu. Jeho smrt tak byla zpečetěna předčasně a domů k rodině se už nikdy nevrátil. Moje matka se nyní od roku 1945 starala výhradně o čtyři děti a poloviční sirotky. Během válečných let nám dětem poskytovala velkou podporu, zejména během náletů a odvetných bombardování. Moje o něco starší sestra Anita už v rodičovském domě nežila, ale její podpora chyběla všude.

Večer a noc 5. března 1945 se ukázaly jako trýznivý a mučivý "zážitek" pro všechny obyvatele domu, starší seniory a válečné raněné, ženy a matky s dětmi. "Jedle" večer rozzářily oblohu a krátce nato je doprovázelo dunění blížícího se houkání. Po kvílení sirén dopadly první bomby v bezprostřední blízkosti našeho domu. Výbušné bomby zasáhly Sonnenstraße 9. Pak začalo strašlivé intermezzo. Letecké miny, fosforové, výbušné a zápalné bomby byly vypuštěny a zapáleny a zbarvily oblohu ohnivě rudě. Domy se začaly třást, jako by se třásla země. Děti ve sklepě pekárny Carla Mühleho obklopily své matky a křičely o pomoc, ale žádná pomoc nepřicházela. Ženy prorazily sklepní stěny k sousedním domům 3 a 7 a vytvořily si volný průchod na dvůr. Následoval řetězec strašlivých nárazů v bezprostřední blízkosti. Náš dům se otřásal a kymácel.

Kdo mohl, spěšně se dostal ze sklepa ven a za roh na Dresdner Platz. Čekal nás však strašlivý pohled. Freiberger Strasse a Dresdner Strasse směrem ke Goldener Anker, Johannes-Platz a Waisenstrasse, vzdálené od nás jen několik set metrů, pohltilo "šlehající moře plamenů". Vzduch byl zamořen popelem. Centrum města "pohltil očistec". Žár vysál veškerý kyslík. Bylo tam strašidelné teplo, doprovázené bouřlivým žárem, žhavými uhlíky, hlasitými hroutícími se zvuky a křikem lidí o pomoc. Volání o pomoc se ozývalo z nedalekých domů na horní Freiberger Straße, které hořely do základů, kde byly domy i ulice obklopeny plameny a nedalo se po nich již chodit ani do nich vstoupit. Rychle jsme utíkali zpět do našeho domu. Domy na Sonnenstraße 3-7 se značně potácely, ale vydržely. Všichni byli rádi, že jsou zpátky ve sklepě a pekárně pekárny Mühle. Střepy a trosky všude kolem se daly zvládnout, ale oheň té noci z větší části znamenal smrt. Na takovou strašnou událost, prožitou během několika minut, se nikdy nezapomíná a zůstává v paměti navždy.

Do pozdního rána 6. března všichni "chovanci" ve sklepě pekárny Mühle peklo přežili. Dům na Sonnenstraße 5 a oba sousední domy 3 a 7 "zázrakem" přežily bezprostřední krupobití bomb. Četné zápalné bomby v zadních dvorech a na střechách kůlen se zřejmě kvůli nadměrnému množství sněhu nestačily vznítit a ukázalo se, že jde o nevybuchlé bomby. To bylo naše velké štěstí. Všichni zúčastnění, mladí i staří, však zůstali vyčerpaní po celé týdny a měsíce. Společný zážitek dal vzniknout vzájemnému respektu a společenským kontaktům pro následující roky. Zdržím se však líčení dalších událostí z noci bombardování a bezprostředně po něm, které jsem zažil jako osmiletý s dalšími třemi sourozenci, a ukončím je zde.

Mé matce bylo 5. března 1945 45 let a nám dětem 5, 8, 10 a 11. Náš otec už při nás nemohl stát. Sám zažil válku a kruté utrpení na frontě ve Stalingradu v letech 1943/44 a také "svou smrt ohněm" během několika minut, jak se naše matka dozvěděla později v roce 1947 od přeživšího a těžce zraněného bývalého spolubojovníka. Od října 1943 nebylo přes polní poštu ani známky života.

Po právě popsaném a prožitém intermezzu začal v Chemnitzu společný boj o přežití a přežití. Byli jsme obklopeni sutinami a ruinami. Městská krajina se po celé týdny vyznačovala smutečními obcemi a na hřbitovech bylo velmi rušno. Byly nasazeny první suťové brigády. Poskytování potravinových lístků pro obyvatele Chemnitzu se rozbíhalo pomalu a fungovalo váhavě. Zvláště těžké to měly opět svobodné matky s několika dětmi. V naší rodině například musela matka jezdit k sedlákům na venkov, aby vyměnila nepoužité nebo nové ložní prádlo, ručníky, utěrky a další textil za máslo, mouku, brambory, vejce, slaninu a zeleninu. Když doma zůstaly čtyři děti, byla nyní z finančních důvodů nucena denně vykonávat placenou práci. My děti jsme se nyní některých úkolů ujaly samostatně. Moje sestra Sigrid měla na starosti organizaci nákupů, např. v řeznictví Burkard, pekárně Mühle v domě, mlékárně Drechsler šikmo naproti a rybárně Seifert vedle. Tyto obchody byly v bezprostřední blízkosti a případné dodávky zboží bylo možné rychle zaregistrovat i mimo vyučovací hodiny. My tři kluci jsme si vzali na starost uhlí a dřevo. Vybaveni batohy jsme každý den sbírali brikety a uhlí ztracené z lokomotiv na nádraží říšské dráhy pod mostem Dresdner Platz, a to i přes velké nebezpečí. Potřebné dřevo jsme sbírali v nedalekém lese Zeißigwald, kde bylo k dispozici spousta dřevního odpadu. Dodávky řepy a brambor na podzim 1945 pomohly zmírnit velkou nouzi. Se stále stabilnějším poskytováním potravinových lístků v roce 1946 se zásobování postupně zlepšovalo. Během válečných let se početné rodiny bez otce již naučily být, pokud jde o potraviny, velmi skromné a byly na to dlouho zvyklé. Naše rodina s pěti a později čtyřmi dětmi byla jednou z nich. Solidarita byla v té době sotva na denním pořádku.

Moje osobní pocity se jako dítě prohloubily po válce a bombardování Chemnitzu 5. března 1945. Březen 1945 na Chemnitz a tragické a nepochopitelné útrapy, které zažívaly rodiny s mnoha dětmi během války a v bezprostředně poválečném období.Většina německých občanů i samotné obyvatelstvo se stalo obětí Hitlerovy bestiální diktatury, diktované dosazenou NSDAP a krutovládou SS a gestapa. Během fašistické éry přišly o život miliony Němců. Muži umírali na frontě, ve vojenských nemocnicích nebo v zajetí. Ti, kteří odmítli nastoupit vojenskou službu, byli okamžitě zastřeleni hromadnou popravou nebo zavřeni do koncentračních táborů a káznic. Zejména v posledním roce války a po jejím skončení zemřely další miliony Němců v důsledku bombardování, vyhnání, útěku. Hladomoru a nemocí, mezi nimi opět hlavně bezbranné ženy, četné děti a staří lidé. Objektivní a historické přehodnocení faktů při vzpomínce na miliony mrtvých by zde nikdy nemělo být opomenuto. K tomu patří i souvislosti s nástupem Adolfa Hitlera k moci a následným nastolením jeho nelidské fašistické diktatury. Události a vývoj v Německu na přelomu dvacátých a třicátých let 20. století nakonec vedly ke konci Výmarské republiky, nástupu Adolfa Hitlera k moci a počátku Třetí německé říše. Vpád německého wehrmachtu do Polska 1. září 1939 znamenal začátek strašlivé světové války, spojený se stejně strašlivým koncem a porážkou Hitlerovy fašistické diktatury. Světová válka započatá Hitlerovým fašismem se do Německa vrátila v roce 1945 se vší krutostí, spálenou zemí, obrovským utrpením a dalšími miliony obětí a mrtvých.

Současné svědecké brožury