Chemnitz současní svědci: Roland Schulze

Bylo 13. února 1945, masopustní úterý, a mně bylo ten den jedenáct let. Ale na své narozeniny ani na dětský karneval si nevzpomínám. Místo toho si pamatuji jasně červenou noční oblohu na východě, jako by to bylo teprve včera.

Kolem půl desáté večer zazněl letecký poplach a opět nastal čas vstát z postele, obléknout se, rozdělit věci, které jsme měli připravené, mezi rodinu a co nejrychleji sejít do sklepa.

Mou rodinu tvořila matka, které bylo v té době 37 let, můj čtyřletý bratr, teta, která nedávno přišla o oba rodiče, manžela a jednoho syna i o byt v Brühlu, a samozřejmě já, "náhradní otec". V té chvíli jsme od mého otce, kterému bylo v té době 41 let, už více než půl roku nedostali žádnou známku života. Dodnes o něm nemáme žádné zprávy.

Matčina starší sestra, která s námi žila, byla výše popsanými tahy osudu psychicky zmatená a měla na mysli jediné: při nejbližší příležitosti se vydat za synem a manželem.

Náš dům se nacházel na dvoře bývalého okresního velitelství na Kaßbergu v Metzschstraße a k protileteckému krytu v hlavní budově to bylo asi 120 metrů přes obrovský dvůr. Sklep byl však skvěle postavený, s metr silnými zdmi s klenutými stropy pod úrovní terénu, nouzovým osvětlením a několika východy, chráněnými dveřmi a stropy zpevněnými sloupy, což dávalo pocit velkého bezpečí. To vše však nebylo postaveno pro nás, ale pro tehdejšího okresního prezidenta Obersturmbannführera Poppa a tehdejšího okresního správce Lehmanna, jakož i pro vedoucí pracovníky okresní správy. Zatímco okresní správce Lehmann vždy působil dojmem slušného, lidsky orientovaného člověka, okresní prezident Popp, který se vždy objevoval v uniformě SS, se choval jako skutečný nacista. Bylo to pravděpodobně 13. února, kdy po vyřízení příkazu prohlásil: "... takže teď mohou Tommrové bombardovat Chemnitz, protože zítra mě převelí do Pomořan!".

Ještě v době, kdy byl vyhlášen poplach, prosákly právě zmíněnými kruhy zprávy, že Chemnitz bude dnes pravděpodobně ušetřen, protože se bombardují Drážďany. Tehdy se s tím lidé spokojili, protože všichni, včetně nás dětí, žili jen ze dne na den a bylo jasné, že útoky přijdou znovu a pak přijde řada na nás. A tak jsme se po odbavení museli vrátit přes nádvoří a tam jsme uviděli neuvěřitelné, jasnou oblohu až do zenitu, žádný temný záblesk nebo proužek světla na obzoru, ne, jasnou, tichou, krutou záři ohně. O tři týdny později nastal čas i pro Chemnitz. Ale lidi to vůbec nepřekvapilo, protože by k nám stejně přišli. My děti jsme si to uvědomovaly také, protože jsme byly vycvičeny k tomu, abychom si nebezpečí uvědomovaly a chránily se před nimi, nebo jsme si to alespoň myslely.

Ve dnech před 5. březnem 1945 napadlo hodně sněhu, na Kaßbergu 10 až 15 centimetrů. Sníh byl dobrý, to věděly i odrostlejší děti, protože odvádí hodně tepla a asfalt nemůže tak rychle hořet.Ale to neznamená, že jsme statečně a odvážně čekali na další poplach, ne, měli jsme strach, hrůzu a ještě po letech se mi rozbušilo srdce, když se ozvala časová siréna. Letecká siréna se rozezněla kolem deváté hodiny večerní a naše "komunita přeživších" se opět vydala na cestu, mladá žena se svými dvěma dětmi a těžce nemocnou sestrou a neustálou nejistotou o manžela a otce.

Vlastní útok začal pravděpodobně kolem 21.45 hodin a trval asi 1,5 hodiny. Dutý řev motorů celých letek mi ještě dnes zní v uších, ale nedokážu ho popsat. Všichni tam ve sklepě byli zticha, všichni tam očekávali, co přijde, všichni tam byli vyděšení a všichni byli jen zahledění do sebe a zaujatí sami sebou. Situace během bombardování se těžko vysvětluje a ještě hůř popisuje.

Podlaha ve sklepě se otřásala, tlakové vlny byly cítit velmi zřetelně a nikdo nemluvil, kromě matek, které občas utěšovaly své děti nebo jim říkaly, ať otevřou pusu dokořán, lehnou si na podlahu, už je skoro konec. Ze stěn stékala malta a člověk dokázal přemýšlet jen ve vteřinách a všichni byli rádi, že v tu minutu ještě žijí. Jak bombardování postupovalo, pronikalo škvírami v okenních pojistkách na chodbě v suterénu stále více světla ohně, které samo začalo čím dál víc chrastit a už v něm bylo znepokojivé množství vzduchu. Zatímco bomby stále padaly, namočil jsem všechny přikrývky a župany do sudu s vodou ve vedlejší místnosti, která byla stejně dobře vybavená jako vlastní sklep, ale byla úplně prázdná, protože Kaßberg byl v té době poměrně řídce osídlený a sklep nebyl nikdy plný.

Když bylo asi dvacet minut ticho, někdo řekl: "Musíme odsud pryč." Dva ze tří východů byly zasypané a u východu z věže se zemina vyvržená těžkou bombou dostala až ke dveřím do sklepa, což bylo jen kousek od katastrofy.

Suterénní chodba byla ještě volná a naštěstí tam byl ten člověk, který právě řekl "musíme odsud pryč", protože budova nad námi už hořela až do prvního nebo druhého patra. Asi po třiceti metrech matka řekla: "Nechali jsme ve sklepě tašku s botami." Dodnes si to jasně pamatuji, na protest jsem se vrátil do sklepa a tašku vzal, byla tma, ale dost světla na to, abych našel cestu přes světlo ohně. Ještě dnes mi běhá mráz po zádech, když si vzpomenu na strach, který jsem tehdy cítila sama na chodbě sklepa, i když jsem na ty události dlouhá léta nemyslela.

My kluci jsme neznali mnoho her, slavností ani koníčků, ale znali jsme přesně zákony úniku a znali jsme typy zápalných bomb, uměli jsme dobře kategorizovat jejich účinky a dokázali jsme posoudit, zda je sklep bezpečný, nebo spíš smrtící past. Nálety a nálety pokračovaly až do 10. dubna a pak byly plynule nahrazeny spojeneckým bombardováním. Bezmezný strach, zejména ve zcela nedostatečně zabezpečených sklepích vesnických domů, přetrval až do konce pekla.

Ještě dnes, když vstoupím do neznámého sklepa, automaticky se podívám ke stropu a nemohu vstoupit do hotelového pokoje, aniž bych si nejprve zapamatoval únikovou cestu. V hitlerovském barbarství jsme se naučili důkladně utíkat.

Současné svědecké brožury