Chemnitz současní svědci: Sigrid Klemm
"Když z nebe spadlo peklo, město se nadýchalo ohně. Její srdce hořelo. Oči jí zamrzly, když ztratila tvář. Ulehla do trosek a popela, mrtvá a živá v krvavém ránu."
Sigrid Klemmové byly 5. března 1945 čtyři roky. "Byla jsem tehdy ochrnutá. Byl to prvotní strach ze smrti. Už jako dítě to člověk pozná. Když to zažijete, uvědomíte si, že život je velmi vzácný a může rychle skončit. Zdálo se mi, že z nebe prší krev."
Sigrid Klemmové byly 5. března 1945 čtyři roky. Bydlela na Zöllnerstraße 17, milá holčička s kudrlinkami, drdolem a velkýma očima. Při pohledu do těch očí bylo vidět otázky, nepochopení toho, co se kolem ní děje: Válka! Co se to děje s mým městem? S mojí matkou? Kde je můj otec? A co jsou zač ty sirény...?
I ty vyly večer onoho březnového dne, který měl rozhodnout o osudu Chemnitzu. Něco z toho zpracovala v básních. "Byla jsem jedináček. Vždycky jsem toho litovala. Když mi byly dva roky, dostala jsem panenku. Říkala jsem jí Monika. Vždycky musela chodit do sklepa, o čtyři patra níž. Byla to moje kamarádka."
Teta 5. března ztratila klíče od bytu a navzdory varování před náletem se vrátila do pekárny Brotunion v Kalkstraße, kde pracovala. "Ale nemohla najít klíč a přišla k nám na Zöllnerstraße 17. To jí zachránilo život, jak jsme se později dozvěděli." Protože bomba zasáhla její dům vedle. "Seděla jsem ve sklepě u zdi sousedního domu. Tváře sousedů byly bledé, introvertní, vystrašené, světlo bylo ponuré a zápach zatuchlý. Nárazy se blížily a blížily. Bylo to tak tlumené, až to dunělo. Tohle
zvuk mě přiměl k modlitbě. Schovala jsem ruce do záhybů sukně, aby mě nikdo neviděl, a zamumlala jsem: "Drahá
Bože, nedopusť, aby nás zasáhla bomba, ochraňuj nás. Amen. Pak se ozval hvizd a výbuch. Stěna, u které jsem seděla, se náhle zřítila do sklepa. Letěla jsem a přistála na měkkých tělech. Přes hlavu jsem dostal mokrou deku a nějaký muž mě vytáhl ven. Obloha byla plná uhlíků." Když přijde vzpomínka, přijdou slzy.
Mnohem později napsala báseň "Přežila": "Dům vybuchl .... Venku hořelo nebe. Mé malé tělo v úkrytu mokrých přikrývek nesly třesoucí se ruce ohnivou bouří řvoucího města. Žhavý vzduch uprostřed zimy." Teprve po 70 letech dokázala Sigrid Klemmová vzít rozum do hrsti a napsat, co se jí v noci z 5. na 6. března 1945 stalo. Trvalo to sedm desetiletí.
"Byla jsem tehdy ochrnutá. Byl to prvotní strach o můj život. To víte už jako dítě. Když to zažijete, uvědomíte si, že život je velmi vzácný a může rychle skončit. Myslel jsem si, že z nebe prší krev. Nevěděl jsem, co se děje. Děsily mě ty trosky. Schody domu v dnešní Ulici národů byly obnažené. Nábytek ještě stál, průčelí bylo pryč. Věšák na ručníky byl stále na zdi. Přemýšlel jsem tehdy, jestli ti lidé přežili."
Na den přesně o téměř 74 let později: Sigrid stojí před domem svých rodičů v Zöllnerstraße a s údivem se dotýká zdi. "Seděla jsem tady za ní, když bomba zasáhla sousední dům. Smím tu stát, což mě těší. Jsem vděčná, že jsem přežila. Také se mi vrátil otec, který byl na Sibiři a měl zmrzlou levou ruku. Bydleli jsme nedaleko nádraží. Otec tam chodil, když přijížděly vlaky s uhlím, sbíral brikety."
To, že to všechno musela její matka zažít, se Sigrid Klemmové hluboce dotklo: Jí a dalším statečným ženám věnovala báseň "Válečné matky". Přečetla ji nahlas: "Porod ji odvezl na kliniku pěšky. S kufry ztratila plodovou vodu a byla uražena za pozdní příchod. Mezi bolestí a kvílením sirén porodila své dítě. Jeho pláč ji potěšil. Unaveně hleděla na ten zázrak. Žádný muž ji nevyzvedl, otec bojoval na frontě. Žádný autobus ani taxi. Ale dům ještě stál, když se vrátila domů se svým uzlíčkem života. Hlad hlodal, její dítě plakalo, noci matky a dítěte ovládaly sirény. Vždycky měli po ruce to nejnutnější, aby mohli utéct do sklepa. Válečné matky. Děkuji ti, mami!"
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.