Chemnitz současní svědci: Ursula Klimpel
Takový špatný den, který ovlivnil můj život.
Byla jsem teprve jedenáctiletá dívka a chodila jsem pátým rokem do Pestalozziho školy na Sonnenbergu. Zažila jsem tam první bombardování v lednu 1945. Rozrušená jsem utekla domů. Nějakou dobu už škola nebyla. Často se ozývaly poplachy a padlo několik bomb. Další velký útok přišel den po Drážďanech, 14. února 1945, a opět jsme utíkali do protileteckého krytu. "Ten velký strach." Naštěstí jsme se mohli vrátit nahoru. Ale 5. března jsme byli tvrdě zasaženi. Po útoku jsme vyšli ven otvorem ve zdi. Tři kočárky musely jít ven s námi. Kvůli chaosu jsme s maminkou vyšly ven skoro poslední a táta se nám ztratil. Z druhého patra už šlehaly plameny. Kam jsme dohlédli, byl jen oheň a kouř. Muselo být kolem desáté večer. To už sněžilo. Kvůli horku bylo všechno rozbředlé. Pak jsme šli směrem k průmyslové škole. Střecha školy byla také v plamenech. Byla úplně přeplněná lidmi. Nechtělo se mi dovnitř. Tak jsme oba strávili tuhle šílenou noc venku v dřevěné boudě za kostelem svatého Jana. V časných ranních hodinách se máma vydala hledat tátu. Hledal nás. Do školní budovy jsme nakonec šli společně. Ale nejdřív přiletěla nízko letící letadla. To byla třešnička na dortu, a tak otec řekl: Jen se nejdřív dostaňte z Chemnitzu. Protože jedna z našich rodin žila v Thalheimu / Krušných horách, ujali se nás bratr a švagrová. Žil jsem tu už mnoho let, ale vždycky jsem se rád vracel do rodného města.
To, co zde v těchto řádcích uvádím, je hořká pravda, kterou s sebou přináší válka.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.