Současní svědci z Chemnitz: Albrecht Günther
Můj příběh o konci války v Chemnitzu
Nevím, zda se to stalo přesně 5. března 1945, ale mám z té doby několik nezapomenutelných zážitků.
Kromě toho, že jsem v noci z 13. na 14. února 1945 seděl v kočárku, když jsem z tehdejšího Rosenplatzu v Rabensteinu viděl rudou oblohu, jak se Drážďany rozpadají na trosky. Tuto "rudou oblohu" vidím dodnes. Později, když jsem vyrostl, jsem si uvědomil, že moji prarodiče bydleli v Gambrinusstraße1 v Drážďanech. Koneckonců, když uprostřed noci uslyším sirénu, ležím v posteli s bušícím srdcem a pak se mi velmi špatně usíná.
Narodil jsem se v Rabensteinu. Můj otec sloužil v Chemnitz u hasičské policie na hlavní požární stanici "Schadestraße" jako technický důstojník a instruktor řízení. Někdy v době krátce před koncem války přijel otec k nám do Rabensteinu v hasičském radiovozidle, které bylo natřeno polní šedou barvou wehrmachtu, protože se chtěl rozloučit s mojí matkou a se mnou, protože byl poslán do Prahy. Během cesty z centra města do Rabensteinu byl vyhlášen letecký poplach.
Protože v době, kdy jsme dorazili do našeho bytu, byl vyhlášen úplný poplach pro oblast Chemnitz, otec spontánně rozhodl, že matka nastoupí se mnou do auta s vysílačkou a utečeme do lesa Rabenstein.
Musíte si uvědomit, že všechny protiletecké kryty byly po vyhlášení "úplného poplachu" zevnitř uzavřeny a nikdo nesměl dovnitř. Navíc náš byt v suterénu nebyl schválen jako protiletecký kryt a maminka musela vždy, když zazněl protiletecký poplach, utéct se mnou v náručí do sousedního domu. Byl tam zřízen provizorní protiletecký kryt tak, že strop sklepa byl podepřen samostatnými trámy a před sklepní okno byly instalovány silné kamenné desky.
Každopádně otec jel ve velkém spěchu do lesa Rabenstein na Totensteinstrasse. Seděl jsem mamince na klíně zády k sobě, a mohl jsem se proto dívat z okénka na straně spolujezdce, když jsem si najednou všiml, že napravo od auta, ve kterém jsme seděli, směrem k Wüstenbrandu, se zvedá několik obrovských hnědých fontán hlíny. Dodnes si pamatuji, jak se mi maminka snažila rukama odvrátit hlavu, aby mě ochránila. Obrazy, které jsem viděla, mě však natolik fascinovaly, že jsem se na ně bezpodmínečně musela podívat.
O mnoho let později mi otec na procházce po Totensteinstrasse ukázal tyto krátery po bombách, které jsou dodnes viditelné a které se mezitím zaplnily vodou a částečně zarostly křovinami. Byly to zřejmě bomby takzvaného Jabo, které si spletlo rádiem řízené auto s vojenským vozidlem a jen těsně nás na Totensteinstrasse svými bombami minulo.
Přestože mi tehdy bylo pouhých dva a čtvrt roku, je to událost, kterou si vždycky v duchu představím, jako by se stala včera.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.