Současní svědci z Chemnitz: Christian Richter
Zpočátku otcové a manželé nebyli doma. Život se řídil přísnými pravidly. Moje první třídní učitelka nosila uniformu a mluvila o hrdinech na frontě. Kvílení sirén při náletech zanechalo nesmazatelný dojem strachu. Už jen siréna na střeše Brühlovy školy byla při pohledu z okna ohavným obrazem. Vzpomínám si na svatodušní výlet do Ebersdorfu v roce 1944, kdy skupina bombardérů zanechala širokou stopu páry a prolétla nad severní částí města. Sirény kvílely stále častěji a my lidé jsme museli utíkat do sklepů nebo bunkrů. Strach se stal stálým společníkem. A když se jednoho dne zřítila sestřelená německá stíhačka do prostoru nádraží, bylo konečně jasné, že vzdušná nadvláda zřejmě patří Britům a Američanům. Pro nás se nyní válka neodvratně přiblížila. Američané bombardovali ve dne, Britové létali na své nálety v noci. Každé rodině bylo přiděleno identifikační číslo, abyste v nejhorším případě mohli mít své věci oddělené od věcí svých spolubydlících. Dodnes si pamatuji naše číslo: 31/2926, a také vím, že jsem si ho směla nakreslit mastnou pastelkou na zadní stranu nábytku.
Chaos vypukl 5. března 1945. Večer napadl čerstvý sníh. Nejpozději když jsme uslyšeli "Angličané sázejí vánoční stromky!", věděli jsme, co přijde. A přišlo to... Během přestávky v útoku byl nábytek vytažen na ulici. Zápalné bomby zasáhly zadní budovu a jedna uvízla v hasicí skříňce na půdě přední budovy - stateční muži ji vynesli ven. Pekař Martin také naléhal na muže, aby zachránili alespoň mouku z hořící zadní budovy. V tom zmatku se nám s bratrem podařilo dostat naše hračky z bytu ve třetím patře. V malé ploché krabici ze zinkového plechu, která sloužila jako muniční kontejner, jsem měl své věci. Pak přišla druhá vlna útoků. Vrátili jsme se do protileteckých krytů. Po zápalných bombách nyní následovaly bomby výbušné a letecké miny. Vzduchem otřásaly výbuchy a rachot. Dveře do sklepa se rozletěly. Všichni zkameněli. Tu noc nebyl žádný poplach. Stejně by to byl výsměch hořícímu městu.
My jsme patřili k těm šťastnějším. Dokonce jsme ještě měli střechu nad hlavou. Řada domů zůstala nedotčená, ale za nimi to vypadalo opuštěně. Hořela přádelna akcií, budova opery byla rozbombardovaná na padrť a štiplavý zápach spáleniště se ve městě držel ještě několik dní. Babička byla vybombardovaná ve Frauenstraße a bydlela s námi. Od té doby jsme už nesměli sami vycházet z domu. Noční ubikací se pro nás děti občas stávala bramborárna ve sklepě na uhlí. Po mučivých nocích bombardování následovala dělostřelecká palba na město, které už bylo dávno bezbranné. Nebezpečí hrozilo bez přestávky.
Dnes už nedokážu říct, jak jsem to všechno vnímal, byl to obraz světa, který se zcela a náhle změnil. Jen ten, kdo musel tuto strašlivou událost zažít, dokáže ocenit, jak obrovská ztráta to byla a kolik bolesti to přineslo. V našich životech to zanechalo stopy.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.