Současní svědci z Chemnitz: Eberhard Preuß

Bomby dopadly na Chemnitz 5. března v poledne a zničily náš dům na Kreherstraße 114. My, rodiče, bratr a já, jsme útok přežili v protileteckém krytu školy Diesterweg. Z trosek jsme vybrali několik relativně nepoškozených věcí, naložili je na dva ruční vozíky a odvezli hořícími ulicemi Gablenzu do domu naší babičky na Sonnenstraße 78, kde se nám podařilo najít dočasné ubytování.

V babiččině útulné, teplé kuchyni to žilo jako v úle. Kromě energického strýce Willyho s ní v té době bydleli teta Ella a strýc Alfred, kterému se přezdívalo Zietenhusar, protože kdysi sloužil jako husar v Zietenském pluku. Vedle maminky a bratra postávalo několik zvědavých členů domácnosti a dychtivě si povídali o událostech dne.

Unavení a vyčerpaní jsme se posadili ke stolu. Právě jsem se chystal začít, když se ozval předzváněcí signál. Spěšně jsme do sebe nasoukali pár soust a spěchali na nádvoří rychle vyložit ruční vozíky. Už když jsme rozvazovali provazy, začaly kvílet sirény. Z trpkých zkušeností jsme moc dobře věděli, co můžeme v následujících minutách očekávat. A už jsme slyšeli vzdálený hukot letadel.

Spěchali jsme do sklepa a hledali bezpečné místo pod mohutnou sudovou klenbou v temné chodbě.

Sotva jsme se tam usadili, hukot začal nebezpečně narůstat. Opatrně jsme čekali na bomby, ale nic se nedělo. Místo toho se venku znatelně rozednilo. Podívali jsme se sklepním oknem a zděšeně zírali na obrovský "vánoční strom", který se vznášel šikmo nad námi.

Jeho jasné hořčíkové světlo téměř vytvářelo denní světlo. Při nočních útocích bylo zvykem označit a osvětlit cílovou oblast několika takovými obřími světlicemi. O několik vteřin později se rozpoutalo peklo. Mělo to trvat padesát minut, výbuchy a nárazy bez přestávky, přerušované strašidelným vytím padajících bomb, někdy velmi blízkých, pak zase vzdálenějších.

Zpočátku sedíte tiše a čekáte na přímý zásah a blížící se konec, téměř odevzdaně. Ale jak minuty neklidně ubíhají, strach a naděje se střídají a téměř vás dohánějí k šílenství.

Čím déle útok trvá, tím hlasitěji zní modlitby a sténání zmučených lidí. "Drahý Bože, dej, ať se nám podaří ještě jednou uniknout! Raději budu celé roky hladovět!" Celý dům se otřásá, když nedaleko dopadne bomba. Pokaždé nesměle vzhlédnu ke stropu. Vydrží to? Dostaneme se odsud, nebo nás padající trosky pohřbí zaživa nebo rozdrtí během několika vteřin? Celé tělo se mi třese, jako bych měla horečku. Takhle jsme si válku nepředstavovali.

Asi po půl hodině se ve mně odehrála zvláštní proměna, kterou jsem už často pociťoval, i když ne za tak hrozných okolností. Stal jsem se naprosto klidným a lhostejným, doslova jsem vyzýval svůj osud. Nechtěla jsem, aby mě zasáhl zbaběle ve strachu, ale statečně a se vztyčenou hlavou. Vstal jsem, protáhl se a stal se zaujatým divákem. Nechtěl jsem si hrát na hrdinu. To by bylo v této situaci vyloženě směšné. Prostě jsem ten hluk snášel a teď jsem se téměř zvědavě rozhlížel kolem sebe. Naproti mně seděla mladá dívka, která si často šeptala s maminkou sedící vedle ní, nebo to tak při tom neustálém hluku jen vypadalo? Mluvila vůbec nahlas? Trochu si narazila jazyk.

Jak hluk letadel útočících ve vlnách téměř pravidelně stoupal a klesal, v našich řadách byl neustálý pohyb. Nadějné pohledy vzhůru se střídaly s křečovitým krčením. Jen manželé Meischnerovi se chovali jinak. Když se detonace přiblížily, oba zmizeli pod klenbou svého vchodu do sklepa, aby se stejně pravidelně objevovali jako rosničky, když hluk utichl. Vedle obou, oddělená jen zdí, byla hnojiště, naplněná až po okraj našimi plně naloženými ručními vozíky. Často jsem nahlížel do nedalekého sklepního okénka. Obloha měla jasně červenou barvu a mihotaly se na ní záblesky vybuchujících bomb. Mladší muži v domě stáli u schodů do sklepa, připraveni v okamžiku zasáhnout. Naši dva Willyové, ten energický a ten český, spěchali mezi vlnami útoků nahoru a kontrolovali komory, zda je nezasáhly zápalné bomby.

Najednou paní Kleebergová postrádala našeho strýce Alfréda, Zietenhusara. Kam se poděl? Nikdo si toho zatím nevšiml. Začali ho hledat a nakonec ho našli v jeho posteli. Při nejlepší vůli se ho nepodařilo vyvést, bránil se věrohodným argumentem, že v posteli se mu umírá mnohem pohodlněji než v chladném sklepě. Kleebergová marně křičela a bomby padaly dál, bez přestání. Sténání a nářek byly stále hlasitější. Raději hlad a strádání, ale už žádné bomby! Jak často to vycházelo z roztřesených rtů a jak rychle se na to zapomnělo, když později hlad a strádání skutečně přišly.

Najednou bylo ticho. Podívali jsme se na sebe a pozorně naslouchali. Mělo to snad skončit? Znovu v nás vzklíčila naděje. Mladší muži vstoupili na nádvoří jako první. Slyšeli jsme, jak se venku hlasitě baví. Protože se nic nedělo, sledovali jsme je s největší opatrností. Podíval jsem se na oblohu a polekal se. Měla to být pravda? Jasná jako den a bledě růžová se klenula nad hořícím městem.

V naší čtvrti hořel jen jeden dům, zpočátku jen krovy. Z okraje se několik postav statečně pokoušelo přiblížit ke zdroji požáru. Pomocí háků sráželi hořící trámy. Po krátké době už jen několik plamenů vyšlehlo. Z nádvoří na nádvoří se ozývaly výkřiky: "Všechno do sklepů! Teď přijdou s výbušnými bombami, jako v Drážďanech!" Vyděšení jsme se tlačili zpátky do krytů, ale zůstali jsme potichu. V tiché odevzdanosti jsme čekali na signál "vše v pořádku", ale žádná siréna nás nepropustila. Marně jsme naslouchali v polotmě sklepa. Kdo vzadu mluvil? Nebo to přicházelo zvenčí? Tázavě jsme se na sebe podívali. A uprostřed napjatého ticha zavolal Zietenhusar ze schodů: "Vylezte, rychle!" A pak se ozvalo: "Vylezte, rychle, rychle!"

Takže přece jen vylezl z postele.

Nejprve váhavě, pak stále naléhavěji jsme všichni vyšli před vchodové dveře a zděšeně zírali na zdánlivě nekonečnou masu lidí, kteří kolem nás spěchali, prchali z hořícího centra města, gestikulovali, mluvili, křičeli, často jen spoře oděni nebo v dekách.Často byli jen spoře oděni nebo zabaleni do dek, v rukou měli plynové masky, přes záda přehozené tašky, v náručí nesli malé děti nebo je táhli v ručních vozících. Tak se to kolem nás prohnalo jako zlé strašidlo, dlouho do ranních hodin. U vchodu do sousedního domu se vyčerpaně zhroutil starý muž s kozou. Ještě několik hodin poté jsme slyšeli bečení vyděšeného zvířete.

Sonnenstrasse v popředí byla v plamenech. Okouzleně jsem zíral na obrovské plameny vyskakující z rozbitých oken a setkávající se uprostřed ulice. Tímto ohnivým tunelem kolem nás prchaly tisíce lidí, zoufalých, zmatených, proměněných v žebráky během jediné hodiny.

Strýc Alfred nás kluky vyvedl nahoru po temném schodišti a otevřel zatemněné okno. Mlčky a fascinovaně jsme se dívali na obrovské moře plamenů v Gablenzu. Centrum města bylo zastíněno sousedními domy. Přímo na jihu, děsivě osvětlený ze všech stran, stál neporušený Lutherův kostel, boží pevnost v třpytivém příboji. Projel mnou zbožný záchvěv. Bylo to jeho znamení? Dole, v babiččině bytě, se opět sešla půlka domu, ale k žádné opravdové konverzaci nedošlo. Co jiného se vlastně mělo stát? Bylo snad něco horšího než to, co se stalo v posledních hodinách? Kdo to věděl?

Mlčky jsme zírali do mihotavé svíčky. Zvuky umírajícího města jen slabě pronikaly do našeho pokoje. Unavení a vyčerpaní jsme se jeden po druhém vytratili. Několik vystrašených zůstalo ve sklepě až do svítání. My jsme se však rozhodli ulehnout na provizorní lůžka z narychlo nastrkaných matrací.

Zvuky cesty a bečení kozy nás stále budily. Ani v domě nebyl klid a ticho. Jakmile jsem usnul, jemně jsem se otřásl. V polotmě pokoje jsem poznal svého otce. Tiše a krátce, jak bylo jeho zvykem, se s námi chlapci rozloučil. Musel se vrátit ke své jednotce v Drážďanech. Energický strýc Willy ho doprovázel hořícím městem až na hlavní nádraží.

Ještě jsem slyšel bouchnutí domovních dveří a zvuk obou kroků, které křupaly pryč v tenké sněhové pokrývce. Pak jsem usnul.

Vzpomínky na dětství za války

Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.