Současní svědci z Chemnitz: Gertraude Reinsdorfová
Sklepní chodba byla osvětlena pouze svíčkami. Sedělo tam jedenáct lidí, které siréna zahnala do sklepa, staří lidé a já s matkou (9 let). Nikdo se neodvážil promluvit, slyšeli jsme jen tlumený zvuk bomb, které každou vteřinu vybuchovaly. Pokaždé jsem si pomyslela: Snad to nebude náš dům!
Po dlouhé době nastal klid, opatrně jsme vyšli nahoru a uviděli krvavě rudou oblohu. Ještě dnes si vzpomínám, že bylo hodně sněhu... a všude vybuchovaly časované bomby. Najednou se zase ozval zvuk letadel a sklep byl zase naším útočištěm! Pak se otevřely dveře do sklepa a objevili se dva mladí vojáci pokrytí hlínou a požádali nás o pití. Sotva uměli mluvit, ale vyprávěli nám o záchranné misi na Palmstraße, kde se jim podařilo zachránit ženy a děti z úplně vybombardovaného domu tím, že se probourali do sklepa. Po napití pokračovali v cestě do kasáren v Ebersdorfu.
V určitém okamžiku se také podařilo vrátit se do bytu. Zbytek noci jsme s maminkou strávily zabalené v dekách na pohovce a přes pruh skla (který ještě zůstal mezi lepenkou) jsme sledovaly, jak lidé odvážejí své věci na ručních vozících směrem k Ebersdorfu. Na vozících byli často i křehcí lidé a děti. Tyto obrazy mi zůstaly v paměti a dodnes si tato zvěrstva dokážu představit. Ještě dnes mám husí kůži, když slyším sirény.
Druhý den odpoledne přišel domů můj dědeček celý od sazí a řekl nám, že jeho byt v Glösu byl také srovnán se zemí výbušnými bombami.
Když jsme šli zachraňovat poslední zbytky dědečkovy domácnosti, musel jsem se jako devítiletý vyrovnat s tím, že jsem viděl svého stejně starého kamaráda na hraní ležet mrtvého vedle dalších mrtvých na okraji trosek. Bylo to strašné!
Tato strašná doba se nesmí za žádných okolností opakovat, a proto je důležité využít všech sil pro mír.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.