Současní svědci z Chemnitz: Gisela Langeová
Večer 5. března 1945 se znovu rozezněla siréna. Sbalil jsem si nejnutnější věci. Pro mě, protože jsem v deseti letech chodil do školy bruslení, to byly samozřejmě brusle a pak hurá do sklepa. Nad domy už bylo slyšet kouřící letadla.
Po odbavení se všichni dostali ven. Moje matka, sestra a já jsme bydlely v ulici Zschopauer, nedaleko Lutherkirche, a z města jsme vyšly pěšky s ručními vozíky. Mohli jsme přenocovat v pivovaru. Druhý den jsme pokračovali směrem na Zschopau. Moje sestra měla vážnou srdeční vadu, a tak mohla sedět v ručním vozíku.
Zastavili jsme v Gornau a do ručního vozíku narazilo auto vpředu. Další auto nás odvezlo až do Zschopau. Tři dny jsme byli ubytováni v tělocvičně. Pak jsme přijeli do Flöhy a dvě noci spali v hostinci.
Pak se nás ujala jedna rodina a mohli jsme bydlet v podkrovním pokoji. Potvrzení jsem dostal 18. března 1945. Bylo to všechno velmi smutné. Ale přežili jsme.
Otec se vrátil ze zajetí v roce 1948 a rodina byla pohromadě.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.