Současní svědci z Chemnitz: Gottfried Weise
V roce 1944 začaly spojenecké síly rozšiřovat nálety na německá města i do středního Německa. Když se setmělo, musela být všechna okna zatemněna, aby na silnici nedopadalo světlo. Motorová vozidla musela jezdit se zakrytými světlomety a pouze s pozorovacími štěrbinami. Obyvatelstvo muselo nosit osvětlené odznaky, abyste ve tmě poznali, kdy se k vám někdo blíží.
V rádiu jsme vždy slyšeli, kdy se blíží nepřátelské bombardovací jednotky. Hlášení v rádiu vždy začínalo signálem (říkali jsme poplašné zvuky). Ani my v Sasku jsme toho nebyli ušetřeni. První bomby padaly také v Chemnitzu na začátku roku 1945. Mladí Hitlerjugend byli povoláni jako protiletadloví pomocníci. Jako mladý chlapec jsem byl pověřen rozdělováním potravin bombardovanému obyvatelstvu. Za tímto účelem jsem dostal spolu s dalšími dvěma Pimpfen rozkaz jít do jídelny v Brückenstraße. Tam na nás čekala dodávka, do které jsme naložili termosky s teplým jídlem a jeli do postižených oblastí, abychom obyvatelům toto jídlo poskytli.
Často jsme byli posíláni ze školy domů na předprázdninový poplach a vyučování bylo zrušeno. Stále častěji nás v noci budily poplachy při náletu. Proto jsme se my děti před spaním svlékaly jen částečně, abychom se co nejrychleji dostaly do protileteckého krytu. Je to zvláštní pocit, když venku padají bomby a malé děti křičí ve sklepě a ty starší se modlí a doufají, že jejich dům nebude zasažen, a vy jste jim bezmocně vydáni napospas. Světla zhasnou a místnost osvětluje jen světlo svíček.
A pak, v únoru, strašlivý útok na Drážďany. Vzpomínám si na rozhovor v naší pekárně. Jeden zákazník řekl mé matce: "Paní Weiseová, na Chemnitz se zase blíží bombardéry. A pak znovu v době oběda a večer. Váš dům se mi vůbec nelíbí. Vezměte své děti a jeďte odsud pryč." Měl pravdu. Při druhém útoku 5. března 1945 byl zasažen i náš dům. Náš dům na Theresenstr. 4 a sousední domy byly pravděpodobně zasaženy zápalnými bombami. Oblast "Goldener Anker" byla zničena vysoce explozivními bombami. Když jsme opouštěli náš dům nouzovým východem ve sklepě (v té době bylo povinné prorazit zeď z jednoho domu do druhého, abyste v případě potřeby mohli opustit dům přes sousední budovu), viděli jsme již hořící domy všude kolem a utíkali jsme k průmyslové škole na Schlageterplatz (dnes Park obětí fašismu), kde se již shromáždilo mnoho lidí. Za svítání se průvod mnoha lidí s těmi několika málo věcmi v batohu vydal po Zschopauerstraße hořícími řadami domů ven z města směrem k Zschopau.
Myslím, že to bylo Zschopau, kde jsme našli úkryt v tělocvičně. Otec se druhý den vrátil do Chemnitz, aby se podíval, co tam zbylo. Po třech dnech jsme se také mohli vrátit do Chemnitz. Otec našel v Augustusburger Straße prázdnou pekárnu, kterou jsme mohli obsadit. Měli jsme zase domov. Pokaždé, když se spustil protiletecký poplach, šli jsme do protileteckého krytu, protože v domě nebyl žádný sklep. Dalších náletů jsme byli z velké části ušetřeni, dokud nevpochodovala ruská vojska.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.