Současní svědci z Chemnitz: Günther Raschke

Různé velké útoky britských a amerických bombardérů začaly 6. února 1945, kdy jsme byli ze školy vysláni na hlavní nádraží, abychom se starali o přijíždějící uprchlíky. Kolem poledne byl vyhlášen letecký poplach a my jsme museli jít do LSR (protileteckého krytu) Státní technické akademie, nyní Technické univerzity v Chemnitz. Tehdy padly první bomby. První škody od bomb utrpěla nedaleká budova opery.

V bezprostředním okolí našeho domu v Mozartstraße spadly v přímé linii 4 bomby, a to z rohu Haydnstraße a Stollberger Straße, na Zimmermannstraße, do domu v Mozartstraße 6 a na Goetheplatz. První okenní tabule našeho bytu byly rozbity!

Po dalších útocích 2. a 3. března jsme my, Pimpfe z Deutsches Jungvolk, museli pomáhat vyprošťovat zasypané nebo mrtvé ze sklepů. Tak tomu bylo i 3. března po poledním útoku. Na Zwickauer Straße mezi Reichsstraße a kinem Metropol bylo řeznictví Müller. Tam jsme museli pomáhat zachraňovat zasypané nebo mrtvé lidi. My patnáctiletí jsme nesměli do sklepů, ale museli jsme si v řetězu předávat úlomky zdí a cihel, aby se starší pomocníci mohli dostat do sklepa. Mrtvé dítě a mrtvou ženu jsme vynesli ven a pohodili do opuštěných jatek. Mezi mrtvými byla i řezníkova žena, vzdálená příbuzná mé matky. Nás chlapce pak poslali domů, když vynesli další mrtvé. Ten večer se mi udělalo špatně od jídla.

Na 5. březen si dodnes velmi dobře vzpomínám.

V poledne došlo k dalšímu útoku, obzvlášť postižená byla Bernsdorfer Straße. Zemřel tam také jeden bývalý, o rok starší spoluhráč.

Kolem půl osmé večer, když jsme seděli v kuchyni, jediné místnosti, která se dala vytápět, a jedli večerní jídlo, zazněl předpoplach a brzy po něm i skutečný poplach. Kolem 21.45 hodin nad námi přelétala vlna bombardérů za vlnou. Pak se ozvalo syčení, vytí a výbuchy výbušných a zápalných bomb. Vypuklo peklo. Křik dětí a hlavně uprchlíků v domě. Mezitím se ozval mužský hlas: Zachovejte klid, zachovejte klid!

Moje matka, babička, sestra a já jsme se choulily na podlaze a dávaly hlavy k sobě, protože jsme chtěly zemřít společně. Vzpomínám si, jak jsem se modlila: Pane Bože, udělej konec a ať ty bomby rychle přijdou, udělej konec. O několik minut později, když už jsme slyšeli jen zvuk startující první vlny bombardérů, jsme se podívali okny do sklepa, jehož bedny naplněné hlínou převrhla tlaková vlna a okna se rozbila, a viděli jsme, jak hoří domy na Hübnerstraße, nyní Lortzingstraße, za naším domem. Hořel i plot zahrady na dvoře.

Pán, který volal o klid, sešel do přízemí, aby se podíval, co se stalo v jeho bytě. Když se vrátil, řekl jen: "Naše lampa stále svítí. Ale náhle sousední dům, jehož obyvatelé zpanikařili, otevřel průraz ve zdi, i když měli stále funkční východ ze sklepa na ulici. Ale sousední dům hořel, do 4. patra spadla fosforová bomba a zbytek udělaly zápalné bomby. Také jsme si mysleli, že hoří náš dům, protože z ulice to tak vypadalo, protože v oknech byly stále ještě kousky skla odrážející plameny. Odvezli jsme tedy naše zavazadla z protileteckého krytu na ručním vozíku na protější louku.

Tehdy jsem si všiml, že náš dům nakonec nehoří, ale že na naši střechu padají hořící trámy a prkna ze sousedního domu, který byl výše. Se spolubydlícími jsme pak vylezli do horního patra a pomocí háků jsme prkna odsunuli, já jsem oheň hasil střešním oknem pomocí letecké stříkačky, starší muž čerpal vodu a ženy nosily vodu z van naplněných vodou. K tomu, že střecha nakonec nezačala hořet, přispělo i husté sněžení při teplotě kolem nuly, které udržovalo střechu vlhkou.

Pak se náhle znovu ozval zvuk letadel a kulometná palba. Královské letectvo střílelo na lidi prchající po Stollberger Straße směrem na Neukirchen. Takže zpátky dolů do sklepa.

Pak kolem půlnoci, kdy už bylo slyšet jen zoufalý křik a praskání šlehajících plamenů, jsme šli do místností přilehlých k sousednímu domu a stěhovali nábytek dál od požární zdi, protože stěna už začínala být velmi horká. Dnes si jen stěží dovedu představit, jak jsem od stěny odsunul plnou knihovnu.

O několik dní později jsme viděli, že na plechovou střechu schodiště spadla tyčová zápalná bomba, kterou zřejmě strhl vysoký tlak vzduchu z leteckých min, jež zničily rohový dům na Neefestrasse a Hübnerstrasse, a shořela na dvoře. V tomto rohovém domě bylo 23 mrtvých!

Když bylo nebezpečí rozšíření požáru ze sousedního domu zažehnáno, upadli jsme na krátkou dobu do hlubokého spánku, když jsme někde seděli.

Za svítání jsme viděli tu velkou katastrofu, domy kouřily a stále hořely všude kolem nás. Procházel jsem troskami směrem ke Goetheplatzu. Hasiči tam stáli pod stromy už během útoku. Na rohu Hübnerstraße a Goetheplatzu bylo hasičské auto úplně vyhořelé, utržené hadice visely na stromech. Vily kolem Goetheplatzu, tenisová klubovna Van de Velde na Goethestrasse patřící tenisovému klubu Esche a taneční sál Bellevue byly v troskách. Pokračoval jsem po Stollberger Straße směrem k sanatoriu Zimmermannsche Stiftung. Tato nemocnice rovněž vyhořela. Dole na Mozartstraße bylo opět všechno vypálené.

Od dnešního nádraží Mitte, dříve Nikolaibahnhof, až po Mozartstraße stálo ještě 7 až 9 domů!

(...)

Něco, co mi možná zachránilo život, byla následující událost: Koncem února, když mi 8. února bylo právě patnáct let, jsem dostal pohlednici s následující prosbou:

"Dne 6. března 1945 v 9.00 hodin se musíte dostavit do policejních kasáren v Drážďanské ulici, abyste se přihlásil jako dobrovolník do Waffen SS. Musíte s sebou přivést jednoho z rodičů."

Týden po útoku jsem se nad tím znovu zamyslel a řekl to matce. Řekla mi: "Tenhle lístek nepřežil všechny útoky. Už jsem ho spálil!" Kdybych se přihlásil, mohl jsem být upálen jako mnoho mladých kluků v mém věku. Můj otec padl v boji v Itálii 6. dubna 1945.

Na začátku dubna došlo k dalšímu útoku menšího rozsahu, ale pro lidi ve Schloßviertelu na Ludwigstraße to bylo dost zlé, protože opět padaly bomby na děti a ženy, i když Američané byli se svými pozemními jednotkami jen pár kilometrů od Chemnitzu. Bylo to jednou k obědu a já si dodnes přesně pamatuji, když bomby vybuchly, celé tělo se mi začalo třást strachy, kolena se mi třásla a zuby drkotaly. A já chtěl být statečný!

Podtrženo a sečteno, po válce jsem si řekl, že raději umřu hlady a zmrznu, ale už nikdy nepůjdu do války.

Současné svědecké brožury