Současní svědci z Chemnitz: Hannelore Bauer
Jako osmileté dítě jsem tento strašný den prožíval velmi vědomě a dodnes jsem na něj nezapomněl. Zůstal ve mně navždy.
Stejně jako mnoho předchozích nocí nás s bratrem (tehdy šestiletým) vzbudila maminka po vyhlášení leteckého poplachu. Bylo to hrozné, vždycky se nechat probudit z hlubokého spánku a jít dolů do protileteckého krytu.
I tu noc se všechny maminky sešly do sklepa se svými dětmi. Otcové byli všichni na frontě. Bohužel jsme se tu noc nemohli vrátit do našeho bytu. Náš dům zasáhla fosforová bomba. Přes dveře do sklepa se ozval mužský hlas, který křičel, abychom všichni okamžitě opustili dům. Nahoře už jasně hořelo. Maminka nás děti vzala za ruku a utekli jsme. Stále jsem viděla plameny, které šlehaly z našeho bytu. Utíkali jsme z centra města (tehdy Schützenstraße, nyní Karl-Immermann-Straße), jak nejrychleji jsme mohli. Cestovali jsme po Reichenhainer Straße do Kleinolbersdorfu. Tu noc hustě sněžilo a my jsme se museli prodírat hlubokým sněhem. K ránu jsme vyčerpaní a unavení našli úkryt ve škole. Tam byla teplá polévka a my jsme si konečně mohli odpočinout na slámě. Naše oblečení bylo promočené. Neměli jsme žádné náhradní oblečení. Maminka si mohla vzít ze sklepa jen jeden pytel.
I po 75 letech si na všechno jasně vzpomínám, včetně následujícího období, které bylo plné hladu a strádání. Můj otec se z války nikdy nevrátil. Navždy budu vděčný mamince, která nás vychovala k samostatnosti a zodpovědnosti a především nám zachránila život. Tato doba formovala celý můj život. Nyní mám čtyři pravnoučata. Mému prvnímu vnukovi je nyní také osm let. Ve stejném věku, jako jsem byl tehdy já.
Doufám, že se taková doba už nikdy nebude opakovat. Kéž by konečně nastal mír pro všechny děti na světě.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.