Současní svědci z Chemnitz: Harry Albrecht
Když začala válka, bylo mi osm let. Když skončila, bylo mi téměř 14 let. Válka nás připravila o otce. Přinesla nám bídu, hlad, strádání, strach a hněv. Vztek na Hitlera a jeho zločinné plány na ovládnutí světa. Zůstaly po něm traumatické vzpomínky.
Proto mým heslem zůstává to, co bylo napsáno v prohlášení buchenwaldských vězňů: Nikdy více fašismus - nikdy více válka.
Tak nám bylo 5. března 1945, když nás jako obvykle rozechvělo kvílení sirén. Máma chytá Aliho, já beru Evu za ruku. Kurt a Jürgen popadnou svá zavazadla. Letecká siréna! Otupěle se plahočíme po schodech dolů do sklepa. Dlouhá chodba už je obsazená.
Ukrýváme se ve výklenku. Děsivý řev bomb přehlušuje všechny ostatní zvuky.
V místnosti se ozývá hlasité sténání a kňučení. Křik modliteb a opakované: "Chceme jíst jen suchý chleba - jen kdyby už bylo po válce." Zachvacuje nás hluboká hrůza, vytí a pronikavé pískání nás zmrazuje v šíleném strachu. Co to bylo? Následuje rána. Hukot leteckých motorů slábne. Volá na mě dozorce leteckého poplachu. Musíme zkontrolovat půdu. Skutečně prohodíme dvě nevybuchlé tyčové bomby oknem bez skla. Venku na obloze stále ještě jemně kloužou vánoční stromky. Když s bratrem Kurtem opouštíme dům, čeká nás překvapení. Za poslední tři čtvrtě hodiny napadla masa sněhu. To poněkud utlumilo ohně. Zadruhé si s ohromeným zděšením uvědomujeme, že necelých padesát metrů od našeho domu leží mohutná nevybuchlá bomba. Později se ukáže, že jde o stokilovou bombu. Běžíme do Annaberger Straße. Domy na straně ulice vedoucí z města hoří.
Na křižovatce Annaberger / Olbernhauer / Schneeberger Straße stála nejimpozantnější budova v celém Oberaltchemnitzu. "Rotsteiner". Dům z červeného mohučského pískovce. Fasádu zdobily nádherné kamenické a sochařské prvky. Bylo to architektonické umělecké dílo. To, co vidíme nyní, je kouřící hromada sutin. Bydlela tam naše kadeřnice a hospoda byla nejzajímavější v okolí. (...)
Vracíme se domů úplně rozradostnění. Máma a sourozenci jsou ve svých postelích. Tu noc jsme nemohli spát.
Začátkem dubna přijíždí pozdě večer strýc Karl. Pracoval jako myč oken v továrně na chleba. Podaří se mu s kolegy ukrást pytel mouky a několik bochníků chleba. Přinese nám tři. Jeden okamžitě zařízneme. Když rozhlas oznámí, že Hitler zemřel, máme radost. Máma vyndá z kufru železnou rezervu. Bochník chleba a plechovku játrové klobásy. Hostina! Jídlo bylo špatné. Vždycky ho bylo málo. Máslo, které jsme dostávali na známky, jsme v pekárně Öhme vyměnili za chleba. Tenhle tuk byl pro nás tabu. Smrková polévka byla naší každodenní stravou: nastrouhané syrové brambory se daly do vařící vody, přidalo se trochu soli a jídlo bylo hotové. Chutnalo to příšerně - prostě smrková polévka.
(...)
Náš postoj proti Hitlerovi, proti fašismu, zanechal na mamince stopy. Nebylo to jednoduché. Škola a "Jungvolk" nás denně učily nacistické propagandě. Ale maminka nás učila rudé písně. Internacionálu jsme zpívali potichu doma, dávno předtím, než jsme ji směli nahlas zpívat na ulicích při prvomájových demonstracích. Čtení a zpěv byly součástí maminčina každodenního života. Předala to svým dětem jako dědictví. Když válka skončila, radovali jsme se s naprostou většinou lidí. Následovala však léta hladu a strádání.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.