Současní svědci z Chemnitz: Harry Scheuner

Když jsem jako malý kluk zalézal do všech koutů našeho malého kuchyňského obýváku s červeným hasičským autíčkem a neustálým voláním "Tatütata, hasiči jsou tady...", netušil jsem, že ve stejnou dobu "strýček s černým knírem", který všude z novin a obrázků v bytech vypadal tak rozkošně, se právě chystal zapálit svět a že ho teď 5. března 1945 budu moci vidět na domě našeho souseda. Na domě našeho souseda v Zinzendorfstrasse 5. března 1945.

Večer 5. března jsme po takzvané předpoplachové siréně ze střechy altendorfské školy seděli nebo se krčili ve sklepě mého rodného domu v Zinzendorfstraße 19 (protiletecký kryt ve sklepní chodbě) v Altendorfu, hned vedle kostela svatého Matouše. Otvorem ve zdi, který vedl do sousedního domu v Zinzendorfstrasse 17, jenž patřil pokrývačskému mistru Alfredu Mannovi, jsme poslouchali takzvaný drátový rozhlas, který bylo možné přijímat pouze v případě, že bylo k dispozici telefonní spojení. Tento drátový rozhlas, který, jak si vzpomínám, měl rušivý vysílací signál, jehož přesnou posloupnost tónů už nedokážu reprodukovat, neustále hlásil "Silné jednotky nepřátelských bombardérů se blíží k Chemnitzu". Pokud si vzpomínám, byli jsme ve sklepě poměrně dlouho (jen odvážlivci se občas odvážili přiblížit ke vchodovým dveřím), aniž by se cokoli dělo, a rostla naděje, že naše město by nemuselo být cílem. Tuto naději přiživilo, když rádio hlásilo: "Bombardovací jednotky se rozdělily a obracejí se jižním a severním směrem". Později bylo částečně hlášeno, že šlo o úhybný manévr, který měl napadnout město ze dvou směrů a oklamat flak. Asi po ¾ hodině se ozval uklidňující zvuk předběžného varování a někteří se chystali opustit sklepení.

Hned poté všem náhle prošel údy kvílivý zvuk hlavního poplachu a už bylo slyšet houkání letadel. Protiletadlová děla střílela, paprsky reflektorů kroužily po obloze. Stateční lidé vybíhali na ulici a hlásili, že se rozednívá jako ve dne a že nad námi létá spousta takzvaných "vánočních stromků z Rottluffu". Vítr je hnal směrem k centru města, což znamenalo, že západní čtvrti města vyvázly relativně lehce a teprve od centra Kaßbergu se nárazy a ničení stupňovaly. Zpočátku jsme nárazy slyšeli sporadicky hned poté, co se poprvé ozval hluk motorů, dokud naším domem neotřásl nesmírně hlasitý rachot a rána. Někdo vykřikl: "Teď nás zasáhli!" Odvážlivci vyběhli ven a krátce nato křičeli do sklepa: "U Manna to hoří, u Sandnera taky".

Pak světlo ohně nad městem sílilo a sílilo. Obyvatelé domů v Zinzendorfstraße 17 a 19, většinou ženy, začali obětavě bojovat, aby plameny udrželi na uzdě. K tomu sloužily letecké stříkačky a spousta vody shromážděné ve velkých sudech v domě a také vypouštění dvou studní na dvoře až na dno. Kromě toho byly hořlavé předměty včetně nábytku vynášeny ven nebo vyhazovány z oken.

A pak se té noci stalo něco pravděpodobně unikátního, nebo přinejmenším určitě dost vzácného. Přijel hasičský sbor, který přivolali obyvatelé sousedního domu; byl to podnikový hasičský sbor firmy Gebrüder Langer ze západního konce Waldenburger Straße, z níž se později stala firma RFT Gerätewerk. Položili hadice k hasicímu rybníku na rohu Kochstraße a Weststraße a snažili se plameny sousedního domu kontrolovat, dokud nebyl rybník zcela vypuštěn, a zabránit rozšíření plamenů na můj rodný dům. To druhé se nám podařilo i přesto, že stěny požární zdi byly již rozpálené do ruda.

Nepodařilo se však zabránit tomu, aby sousední dům vyhořel až do prvního patra, přičemž plameny se druhý den několikrát znovu rozhořely. Velkou pomocí byl hasicí rybník na Kochstrasse a odvážné ženy, které tahaly vodu až do vyčerpání (sudy v domě byly opakovaně doplňovány sněhem, což jsem také pomáhal dělat).I já jsem směl pomáhat), ale především hasiči firmy bratří Langerů zachránili náš dům v Zinzendorfstaße 19 a tím zachránili mou rodinu i mne před osudem vybombardování. Později mi utkvěla myšlenka, která popisovala marnost mnoha protileteckých opatření: velký rybník s hasicí vodou zachránil dům.

Mimochodem, obyvatelům horní části Zinzendorfstraße se podařilo uhasit požár v domě č. 25, který patřil staviteli Arthuru Sandnerovi, pouze pomocí dostupné hasební vody z postiženého domu a sousedních rodinných domů a protileteckých stříkaček. Dnes zůstala jen plochá střecha jako připomínka krovu, který shořel 5. března 1945.

Současné svědecké brožury