Současní svědci z Chemnitz: Käthe Lippmann
Tehdy mi bylo osm let a bydlel jsem s rodiči a mladším bratrem na adrese Theaterstraße 52, 4. patro. Jinými slovy, v centru města.
Večer 5. března 1945 byl jako obvykle předpoplach. Moje matka, otec byl na začátku roku 1945 odveden do wehrmachtu, se postarala o to, abychom se připravili do sklepa domu. Všichni v domě se tam shromáždili, když zazněl protiletecký poplach. Všichni se báli, že se něco stane.
Slyšel jsem zvuk letadla a krátce nato se ozvala vražedná rána. Dlouho to nepřestávalo. Občas ze stěn stékala omítka. Najednou bylo ticho.
Jeden z mužů se odvážil nahoru, aby se podíval, jaká je situace. Vrátil se a řekl, že venku je to hrozné, všude hoří. Ale v domě nebylo nic slyšet. Pak s ním ze sklepa odešli i další dva muži. Po nějaké dlouhé době se vrátili. Hlásili, že dva domy č. 50 a 52 byly bomb ušetřeny, ale krov v domě č. 48 začínal hořet. Na druhé straně všechny domy stále stojí.
Musíme něco udělat, aby se oheň nerozšířil na náš dům. Tak jsme všechno vynesli ven, abychom oheň uhasili. Naše sousedka, stará žena, můj dvouletý bratr a já jsme zůstali ve sklepě. Vrátili se až ráno. Byli fyzicky vyčerpaní, ale šťastní, protože se jim podařilo zabránit rozšíření požáru na náš dům.
Maminka nás teď vzala nahoru. Když jsme se vrátili do čtvrtého patra, viděla jsem venku scénu hrůzy. Všude byly plameny. Divadlo hořelo. V obytných a obchodních budovách si plameny prorážely cestu z patra do patra. Lidé seděli v tramvajových vozech, které vždy ráno vozily městem ovoce a zeleninu z tržnice, a sledovali, jak všechno hoří. Divadelní ulice byla plná lidí, kteří šli směrem k Falkeplatzu, k řece Chemnitz.
Na tu noc jsem do konce života nezapomněl.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.