Současní svědci z Chemnitz: Karlheinz Mauersberger

Ke konci války přišly nálety i na Chemnitz. My děti jsme to nevnímaly jako zlomový okamžik války. Bombardéry tu prostě byly, jako by byly součástí každodenního života. Samozřejmě se nám to nelíbilo a měli jsme strach. Když se spustil poplach, obvykle v noci, museli jsme se rychle obléknout a jít dolů do sklepa. To bylo nepříjemné. Pro naši maminku asi ještě víc, protože se musela starat o tři děti. Nejmladšímu byly teprve tři roky. Každý měl ve sklepě své místo. Voda byla k dispozici v nádobách. Sklep byl plný lidí. Bylo tam pět pater včetně přízemí. Pokud jsme byli ve sklepě, museli jsme počkat, až bude volno. Otázka vždy zněla: přijdou k nám dnes, nebo ne? Vždycky se v rádiu objevily zprávy o situaci v letadle. Na základě těchto hlášení jsme věděli, kde zhruba letadla jsou. Protože jsme bydleli v přízemí, zůstával jsem u rádia a poslouchal hlášení. Koneckonců mi bylo už deset let. Pak jsem běžel dolů do sklepa a předával tato hlášení dál. Když to nebylo nebezpečné, sledovali jsme také oblohu před sklepem, a to jak ve dne, tak v noci. Viděli jsme bombardéry, viděli jsme shazování "vánočních stromků" jako cílových značek pro následující bombardéry. Centrum města bylo bombami zasaženo nejčastěji. Z nebe padaly také stříbrné nitky. Po odletu jsme my děti sbíraly střepiny z protiletadlových děl a soupeřily o největší kusy. Slyšeli jsme střelbu z protiletadlových děl.
Ale my děti jsme nechodily do města, abychom se podívaly, kam bomby dopadají. Nikdo z nás na to neměl ani pomyšlení. Nebyly to jen nálety, které nám připomínaly, že je válka. Ke konci války kolem našeho domu projíždělo stále více vojenských transportérů. Naložené děly, tanky, vozidly a vždy mávajícími vojáky.

Bernsdorferstraße byla dlouhá ulice. Kompaktní řady domů napravo i nalevo. Mezi domy nebyly téměř žádné mezery. Letadla nechávala tuto ulici z velké části na pokoji. Až na jednu bombu - ta zasáhla dům před 5. březnem 1945 - naše kino, Edentheater Bernsdorferstraße 34! Jediná bomba! Právě naše kino. Byli jsme dobří návštěvníci kina.

5. března 1945
Jednou o víkendu chtěla naše matka vzít mě (10 let), Wolfganga (7 let) a Dietera (3 roky) do Seiffenu za kamarádem. Dodnes si pamatuji, jak naše maminka požádala sousedku, paní Winklerovou, aby koupila rohlíky, mléko a máslo. Čerstvé rohlíky a máslo jsem měl obzvlášť rád. Návštěva byla jako každá jiná. Nic zvláštního. Ale zpáteční cesta byla jiná. Cestou na nádraží v Seiffenu jsme museli nejprve navštívit protiletecký kryt (LSR). Nad Seiffenem létala letadla. Cestou na nádraží, 3 km z kopce, jsme v dálce viděli ohnivě rudou oblohu. Něco muselo hořet. Tehdy jsme si ale neuvědomili, že Chemnitz hoří. V Seiffen Dittersbachu jsme nastoupili do vlaku jedoucího z Neuhausenu. Vlak zabrzdil u Flöhy a zastavil. Řekli nám, že na nás útočí. Všichni vystoupili a rozptýlili se v polích. Dokonce i maminka a její tři děti. Vlak nebyl napaden, nastoupili jsme zpátky a pokračovali v cestě do Chemnitzu. Nebo jsme si to alespoň mysleli. Skončilo to v Hilbersdorfu. Chemnitz hoří, všechno je zničené. Co teď? Maminka se třemi malými, hladovými a unavenými dětmi. Chtěli jsme se vrátit domů, do Bernsdorferstraße 7. Co zbývalo mamince? Pokračovali jsme pěšky s kočárky. Předpokládám, že jsme šli po Frankenberger Straße. Už si nepamatuji, jestli se jí tehdy tak říkalo. Byl tam požár. Všude. Žár, trosky a spousta lidí, kteří se potulovali kolem. Na rohlíky a máslo jsem nikdy nepomyslel.

Na starý hřbitov svatého Jana v centru města jsme se dostali bez úhony. Byl plný lidí. Všechno kolem hořelo. Průmyslová škola také hořela, ale jen střecha. Moji prarodiče a teta (o dva roky starší než já) bydleli na Theresienstraße 1, hned vedle hřbitova svatého Jana. Jejich dům byl zasažen. Všem se podařilo zachránit. Později mi vyprávěla o hořící průmyslové škole. Ale při takovém množství lidí bylo nemožné potkat nebo najít konkrétní osobu. Střecha průmyslové školy byla uhašena následující den. Tato škola existuje dodnes.

Maminka potkala známé, kteří jí řekli, že náš dům už neexistuje. Ale každý se mohl zachránit. Malá útěcha. Ale přece jen - my jsme se také mohli zachránit. Všichni ti mnozí lidé byli bez domova. My jsme byli také. Už jsme neměli domov. Museli jsme přestat jíst rohlíky a pak jít spát. Nic nám nezbylo. Žádné peníze, žádné oblečení na převlečení, nic. Co tedy dělá matka se třemi dětmi? Bylo to v noci. Nebylo kde přespat. Ani zítra. Někdo nás oslovil u zámeckého rybníka a svezl nás. Měli jsme kde přespat. Všichni tři jsme leželi na posteli.

Nepamatuji si přesně, co se dělo dál. Máma se doslechla, že ve Flöhu je gymnázium, které je přijímacím střediskem pro lidi bez domova. Pravděpodobně jsme tam jeli vlakem a v tělocvičně zůstali několik týdnů. Pro každého tam byla žíněnka do tělocvičny. Byly tam také deky a jídlo. Protože maminka měla v Seiffenu kamarádku, bylo logické, že jsme se přestěhovali do Seiffenu. Kdybychom se seznámili s prarodiči a tetou, pravděpodobně bychom se s nimi přestěhovali do Thalheimu k tetě Else a strýci Herrmannovi.

Současné svědecké brožury