Současní svědci z Chemnitz: Klaus Görner
Začátek roku 1945 již znamenal konec nešťastné světové války.
Ale sirény se ozývaly mnoho večerů a já jako pětiletý kluk jsem byl obvykle probuzen ze spánku, rychle oblečen a spěchal s maminkou do sousedního domu, kde byl velký sklep jako úkryt.
Dne 5. března 1945 jsme s matkou šli asi půl kilometru do velkého statku v centrální vesnici okresu Chemnitz-Reichenhain. Poskytli nám úkryt ve statku sedláka Bochmanna. Tento sklep mohl pojmout velký počet lidí a byl stabilnější než jiné sklepy. Tu noc to nepřestalo, nad městem a přilehlými předměstími létala jedno letadlo za druhým a shazovala jednu bombu za druhou.
Když hluk utichl a byl vydán rozkaz k odletu, dostali jsme se naštěstí ze sklepa ven, i když zápalná bomba zapálila statek.
Moje vzpomínky jsou následující: obloha nad městem Chemnitz byla ohnivě rudá, vzduch byl suchý a matka si vzala sníh, aby překonala sucho v ústech a v krku. Cesta domů byla obtížná, protože i v Reichenhainu bylo mnoho zničených domů. Malý domek v takzvané horní vesnici, který byl naším domovem s dalšími dvěma rodinami, ještě stál. Nad naším domem proletěla bomba a vytvořila kráter po bombě na sousední silnici, která vedla ke dvěma usedlostem.
Kromě rozbitých okenních tabulí nedošlo na našem domě k žádným větším škodám.
Ta noc bombardování ve mně zanechala silný dojem.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.