Současní svědci z Chemnitz: Klaus Müller
Vzhledem k tomu, že mi v době bombardování byly pouhé tři roky a osm měsíců, jsou mé vzpomínky určitě směsicí toho, co jsem zažil, a toho, co jsem vyprávěl později. V březnu 1945 nás sedm bydlelo na Lutherstraße 51 v Bernsdorfu v přízemním dvoupokojovém bytě. (...)
Během náletu 5. března 1945 jsme našli útočiště ve velkém klenutém sklepě v Lutherstraße 49, podle mých vzpomínek spolu s mnoha obyvateli okolních domů. Na ty hodiny ve sklepě mám tři velmi jasné vzpomínky. Zaprvé, že jsem jako nejmladší dítě směla sedět mamince na klíně. Za druhé, že když zápalná bomba zasáhla dům číslo 47, všechno se otřáslo a ze stropu spadla omítka. A třetí a nejdojemnější vzpomínka, kterou mám, je na ženu, která stála vedle mé matky a nasazovala si plynovou masku, což mi připadalo neuvěřitelně hrozivé a na tento pohled jsem nikdy nemohl zapomenout. Té noci se nám nic nestalo. Náš otec, který s námi nebyl, také. Rozbité byly jen okenní tabule v našem bytě. V důsledku té dramatické noci jsem byl tak traumatizován, že jsem dlouho nemluvil, nejsem si jistý. V určitém okamžiku jsem opět našel hlas, ale jen s koktáním, což mi v chudém poválečném období neusnadňovalo školní docházku. Nakonec vada řeči zmizela, až když jsem byl teenager.
Na konci války jsme nějaký čas trávili v rozlehlé zahradní oblasti na Reichenhainer Straße, abychom unikli bojům ve městě. Dodnes si vzpomínám na procházku s naším nejdůležitějším majetkem na kočárku a na policii nebo vojsko na koních, kteří nám jednoho dne přijeli oznámit, že válka konečně skončila.
Mé nejmladší vnučce Lině jsou dnes čtyři roky, takže je podobně stará jako já na konci války. Její největší starosti jsou typickými starostmi dítěte z mateřské školy naší doby a točí se kolem hraček, písečného panáčka, pohádek před spaním a přání k narozeninám. Kéž bychom sobě i budoucím generacím vždy připomínali, že právě tyto starosti by mělo mít čtyřleté dítě, a ne strach ze smrti, smrti rodičů a sourozenců, hladu a podobně. Máme za sebou 75 let míru v Evropě a nyní 70 let a 30 let demokracie v naší republice a to nelze brát jako samozřejmost a je třeba si to vždy znovu zasloužit a vybojovat. To by si měl každý uvědomit, zejména v posledních letech. Nešetrné zacházení s demokracií a v některých případech její úplné zpochybňování mi dělá velké starosti, když pomyslím na všechna svá vnoučata.
Jednou už nebudou žádní současní svědci, kteří by nás mohli varovat vlastními zkušenostmi!
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.