Současní svědci z Chemnitz: Marga Fritze

Narodil jsem se 6. března 1928 v Chemnitzu, takže jsem své 17. narozeniny oslavil 6. března 1945.

My, moji rodiče a můj mladší bratr Gerhard, jsme bydleli společně s prarodiči z otcovy strany a další tříčlennou rodinou, která si od nás pronajímala dům pro dvě rodiny na druhé straně městského hřbitova v Bernsdorfu. Můj otec byl v té době vojákem ve Francii.

Podle mé paměti došlo k menšímu útoku již během dne 5. března. Myslím, že si pamatuji, že byl zasažen dům stavitele mistra Klammta (nyní Rosa-Luxemburg-Straße), který byl přítelem mých prarodičů.

Večer byl náhle přerušen rozhlasový program - rádio bylo vlastně pořád zapnuté - a v noci se rozhlas rozjel. Ozvalo se charakteristické klepání, které oznamovalo varování před náletem. Tento signál jsme slýchali poměrně často a koneckonců na Chemnitz už padaly bomby. V takovém případě jsme museli rychle popadnout zavazadla, která byla naplněna nejdůležitějšími dokumenty, jídlem a pitím, a jít do sklepa. V několika případech však Chemnitz nebyl konečným cílem. Bombardovací flotily, jejichž děsivé hučení bylo slyšet, pak letěly na cíle dále na východ.

Tentokrát to bylo jinak. Muselo být mezi osmou a devátou hodinou večerní, když se ozval hlas v rádiu: "Bombardovací jednotky se blíží k Chemnitzu". Všichni v domě, moje matka, bratr, prarodiče a žena, která byla v nájmu s malou dcerou (její manžel byl ve válce), se odebrali do centrálně umístěné sklepní místnosti, kde bylo místo k sezení. Nepamatuji si, kolik času uplynulo mezi hlášením v rádiu a začátkem útoku. Vzpomínám si jen, že dědeček, kterému bylo v té době 68 let, vyšel ze sklepa ještě jednou a zavolal nás ven - a pak jsme viděli, jak město jasně osvětlují světla rozestavěná předsunutými jednotkami, tzv. vánoční stromky. Teď už nebylo pochyb, že tentokrát se útočí na Chemnitz.

Ještě si pamatuji na děsivý hukot leteckých motorů a podivný hluk, který vznikal při shazování bomb. Znělo to jako rachot shazovaného pytle s bramborami. Člověk skutečně seděl bez hnutí ve sklepě a čekal, kdy to dopadne. Říct, že se vám z toho zvedal žaludek, je slabé slovo. Slyšíte detonace bomb a doufáte, že budete ušetřeni. Najednou se ozvala strašná rána a vlna tlaku vzduchu vytrhla dveře umývárny z kotvení a já, který jsem vždycky seděl naproti dveřím umývárny, jsem se praštil do hlavy. Přesto jsme ten den měli štěstí. Místo toho to prakticky zničilo celou řadu domů vzdálených pouhých 100 metrů.

Na průčelí našeho domu směrem na západ jsme měli okenice, které se večer zavíraly. Zadržovaly tlakové vlny z výbuchů, takže skla na průčelí domu zůstala neporušená. Žádné ze skel v zadní části domu nebylo celé. Všechna se roztříštila dovnitř a máma našla střepy i v matracích. Okna se nám podařilo opravit až po několika dnech u sklenáře na Bernsdorfer Straße. Náš dům samotný nebyl zasažen přímo, ale celá střecha byla vytržena z ukotvení a nasazena zpět pod úhlem. Už si nepamatuji, jak to bylo později opraveno. Ze stropů spadla část omítky - a můj narozeninový dort, který upekla maminka a který byl během útoku ještě teplý na kuchyňském stole, byl zničený. Na dvoře stále hořely tyčové bomby a naše lešenářská bouda, kde jsme měli všechny žebříky, sloupky atd. (měli jsme malířskou firmu), byla také zasažena. Požáry musely být uhašeny. Můj dědeček, zakladatel firmy, nemohl zůstat ve sklepě a můj bratr, kterému tehdy bylo 14 let, musel pomáhat. Ale ještě nebyl vydán souhlas s likvidací požáru. Vzpomínám si, jak maminka po dědečkovi křičela, i když marně, že dítě nemá chodit na dvůr. Ale můj bratr byl teď takříkajíc druhý muž v rodině a musel přiložit ruku k dílu.

Po útoku, muselo být už po půlnoci, vyšli lidé, hlavně ženy a děti, z města a přešli přes obecní hřbitov. Náš dům byl prakticky naproti nebo kousek pod východem ze hřbitova na Augsburger Straße. Netrvalo dlouho a přízemí našeho domu bylo plné cizích lidí. Dodnes vidím čtyři nebo pět dětí, malých i velkých, jak sedí na naší pohovce v kuchyni. Přišly se svými matkami, které musely opustit hořící domy dál směrem k centru města. Okna v kuchyni byla stále otevřená a první, co matka udělala, bylo, že se pokusila rozdělat oheň v troubě. Babička řekla, že musíme uvařit čaj, že děti potřebují něco teplého. V domě byla tma, svítilo se jen svíčkami a petrolejovými lampami. V místnostech v zadní části domu se dědeček snažil přikrýt rozbitá okna dekami. Bylo to jen velmi provizorní řešení. Teď sněžilo a teplota byla pod nulou. Nepamatuji si, jak jsme v tom chaosu a špíně strávili noc. Postele byly pokryté rozbitým sklem. Každopádně druhý den ráno lidé zase odešli. Nevím kam. Mnozí z vybombardovaných obyvatel Chemnitzu museli najít útočiště u příbuzných na venkově.

Samozřejmě tam nebyla elektřina, plyn ani voda. Ale my jsme měli na pozemku našeho domu studnu. Pokud vím, všechny nebo alespoň mnohé domy na Augsburger Straße ještě studny měly, ale ne sousední domy na Grünbandu nebo v celém sídlišti Gagfa. Během několika následujících dní k nám lidé chodili pro vodu. Někdy se tvořila fronta dlouhá i více než 100 metrů. Lidé trpělivě stáli s kbelíky a čekali, až na ně přijde řada. Někdy byla studna prázdná a my sami jsme neměli nic.

Teprve po několika dnech jsme mohli přejít přes Reichenhainer Straße do Vetterstraße. Tam bydlela moje babička z matčiny strany. Do té doby jsme neměli žádné zprávy o tom, zda ještě žije. Stále tam doutnaly ohně, temná mračna kouře ztěžovala dýchání, nad celým městem byl cítit štiplavý zápach. Měli jsme s sebou mokré hadry, které jsme si drželi před obličejem. Ale radost byla veliká, když dům na Vetterstrasse ještě stál a my jsme našli babičku, nezraněnou. Všichni jsme plakali.

Ve dnech následujících po útoku přivezli na hřbitov na ručních vozících nebo ještě větších vozících nespočet mrtvých těl. Mohli jsme to sledovat z našeho domu. Několikrát jsem také stála u (již uzavřených) hromadných hrobů a vzpomínám si na spoustu tašek a kabelek, kusů oblečení, čepic, klobouků a bot, které ležely před hroby.

Současné svědecké brožury