Současní svědci z Chemnitz: Peter Weinhold
Tehdy mi bylo sedm let a na tu strašnou dobu si velmi dobře pamatuji.
Měli jsme pěkný byt na Thüringer Weg. Kvůli množícím se náletům se maminka v roce 1943 přestěhovala se mnou a o tři roky mladší sestrou (náš otec byl voják) k prarodičům, kteří bydleli na Gartenstraße (dnes Kieselhausenstraße) 2 v Rabensteinu. Bývala to budova pivovaru s velmi hlubokým, velkým a mohutným sklepem. V roce 1944 byl v bezprostřední blízkosti Rabensteinu pouze jeden nálet.
Ještě před 5. březnem byly v noci velmi časté "náletové poplachy", které nás budily ze spánku a posílaly do sklepa. Museli jsme se pak rychle obléknout a každý si musel vzít malý kufr s nejnutnějšími věcmi pro delší pobyt ve sklepě.
Nejhorší zážitek jsme měli 5. března, i když nás se to přímo netýkalo. V noci k nám do sklepa, který už byl plný, přišlo mnoho vybombardovaných lidí z města.
Druhý den šla naše maminka pěšky na Thüringer Weg. Náš dům byl zasažen bombami, ale náš byt zůstal nedotčený. Přemluvila tedy dopravního podnikatele, aby ji druhý den odvezl na Thüringer Weg koňským spřežením. Bylo to velmi obtížné, protože na mnoha místech ještě hořelo a silnice byly částečně zasypané. Přesto se jim podařilo dojet až k bytu. Dům mezitím vyhořel a nebylo už z čeho vylézt.
Dva až tři týdny jsme žili ve sklepě v očekávání nepřítele (zpočátku jsme nevěděli, zda to budou Rusové, nebo Američané).
Když jsme se na konci války v polovině května stěhovali do nového bytu ve Stollbergu, všechno tam ještě bylo, včetně mé sestry na ručním vozíku.
Současné svědecké brožury
Věčný pochod
Vzpomínky na dětství za války
Poslední svědci
Když starý Chemnitz zahynul v krupobití bomb.